Fotografická mise v USA - 1. část

Cestopis z USA může zaujmout čtenáře pro zpestření dlouhých zimních večerů, stejně jako inspirace k jeho vlastní cestě. Co vás čeká za oceánem, na co je dobré být připraven a čemu je lepší se vyhnout, se můžete dočíst na řádcích následujícího cestopisného seriálu

Náš těžko uvěřitelný sen se stává skutečností a já otevírám notebook v letadle kdesi nad Kanadou, abych zaznamenával naše zážitky a dojmy ze zaoceánské dovolené. Po mé levici klimbá Petra a před námi je letiště v Dallasu. Na úvod se ospravedlním za možné časté nadbytečné překlady, které mají zpřístupnit čtení těm, kdož angličtinou vládnou ještě méně než my. Pro zajímavost ještě uvedu, že aktuální kurz dolaru v době naší cesty byl něco pod 18 korun a aktuální kurz míle 1,6 kilometru.
Počátky plánování velké cesty sahají někam do konce roku 2008. Při silvestrovské cestě jsme navštívili v Brně restauraci Klub cestovatelů našeho známého, kde jsme si na kouzelné mapě zakroužkovali Colorado. Takový kouzelný kroužek se prý do roka vyplní. Chtěli jsme využít toho, že máme v Denveru dobrou kamarádku, kterou rádi uvidíme, a která nám může s lecčíms pomoct. Taky jsme si říkali, že dokud to jde a nemáme jiné povinnosti, neměli bychom to odkládat na zítřek.
Od jara jsme plánovali intenzivněji a snad v březnu nebo dubnu jsme koupili letenky. Skeptičtí pozorovatelé, jako kupříkladu moje rodiče, se chytali za hlavu, že se do té doby může stát bůhvíco. V tom měli naprostou pravdu. Bůhvíco se stát mohlo a také se stalo - měsíc před odletem začala mít Petra zdravotní potíže, které do této chvíle nejsou uspokojivě vysvětleny, a které nás také do poslední chvíle uvrhávaly do střídavých vln pesimizmu. Moje standardní nastydnutí asi tři dny před odletem byla víceméně povinná úlitba zákonu schválnosti.
Přípravy probíhaly průběžně, ale stejně jsme ke konci sem tam něco nestihli a něco podcenili. Jak jsem ale uvedl na začátku - píši z letadla a kromě dobrého doletu se bojíme hlavně toho, aby imigrační úředník v US nerozhodl, že se mu nelíbíme a máme se vrátit.
Z Liberce jsme vyrazili už v páteční podvečer a navštívili jsme přepadovkou rodiče A, kamaráda a Petřinu téměř švagrovou. Do Prahy jsme dorazili pozdě večer, vyvztekali jsme se u nahrávání map do GPS krabičky a ulehli jsme až do krásných 4:40, kdy můj telefon vyloudil už zcela protivný Bachův Air.
Po krátkém dobalení jsme se vypotáceli na úplně mrtvou ulici, metrem jsme se dostali do Dejvic a nechutně přetopeným autobusem na letiště, kde jsme se při vystupování vzájemně ujistili, že se bojíme. Především toho, že něco neklapne, uletí letadlo, ztratí se zavazadla a podobně.
Odbavení v Ruzyni bylo celkem bezproblémové a v letadle jsme dostali úplně poslední řadu. Naproti přes uličku seděla mladá rodina, na první pohled snad ne úplně nesympatická, ale taková, dejme tomu košická. V průběhu cesty se ukázalo, že dcerka je tak rozmazlená a hlučná, že jsem snad neváhal utrousit i nějaký vulgarizmus, abych si ulevil. Nejvíce tristní na tom bylo, že mamince v opšouklé (jak říká Roman) teplákové soupravě to bylo docela jedno a zřejmě by dcerku nechala klidně skákat po kokpitu.
Po dvou hodinách a chvíli kroužení jsme usedli na letišti Londýn Heathrow. To nám začal teprve ten správný stres. Měli jsme sice na přestup tři hodiny a nemuseli jsme se starat o zavazadla, ale fakt, že na nás už nikdo nepromluví česky, neletí s námi nikdo, koho bychom se "mohli držet", zkrátka, že musíme zvládnout všechno sami, byl trochu skličující. Museli jsme se autobusem dostat na jiný terminál a jako bonus mě obstojně rozbolela hlava, což Petra komentovala slovy, že na to není čas. Při odbavení po nás paní za přepážkou chtěla adresu, kde budeme ve Státech pobývat, což nás zcela zaskočilo a nedokázali jsme odpovědět. Petra pohotově začala vymýšlet krizové scénáře. Nu, chvíli jsme lovili, jestli nemáme někde v počítači adresu naší kamarádky Flétny z Denveru, leč nenašli jsme. S největším sebezapřením jsem tedy zkusil telefon, přestože Flétna měla asi čtyři hodiny v noci.
Zázračný dar přítele Bella - dovolali jsme se! Flétna byla tak rozespalá, že jí dělalo problém nám adresu dát, ale na dvojí telefonát se podařilo a paní za přepážkou byla spokojená. Pokládala nám všeliké další otázky, z nichž mne překvapila zejména nějaká ve smyslu, jestli jsme si zavazadlo balili sami, ale všemi nástrahami jsme úspěšně prošli a dostali se do letadla. Nevím, proč si do letadla z Prahy do Londýna našinec nemůže vzít žádnou vodu, ale na Amerických aerolinkách to naštěstí problém nebyl.
Čekal nás téměř desetihodinový let do Dallasu vzdáleného 7600km, Boeingem 767-300. Moji rozbolavělou hlavu dorazil centrifugový start, takže jsem, jak říká maminka, viděl všechny svaté a spílal jsem v duchu všem Amerikám. Moudře jsem měl ale s sebou jeden prášek, který jsem záhy pozřel a blahořečil farmaceutikům. První půle cesty ale stejně nestála za nic. Dokonce jsem neměl ani chuť na jídlo a část jsem přenechával Petře, kterou chytil starý dobrý apetit.
Let byl opravdu dlouhý a pozorný personál se o nás hezky staral. Víceméně se pořád něco dělo a i přes to, že let letadlem považuji za otravný, nám těch deset hodin docela uteklo. Několikrát jsme jedli, ještě vícekrát pili, shlédli jsme na počítači jednu Bondovku, sepsali kus cestopisu, odhalili asi tři termíny v anglické křížovce, inu snažili jsme se zabavit, jak se dalo.
Polovina letu do Texaského Dallasu ubíhala nad Atlantikem a druhá už nad pevninou: nad Kanadou a Spojenými Státy. Když se přiblížil čas přistání, oddali jsme se stresu naplno. Mohlo se totiž stát (díky formuláři ESTA místo víz), že by nás imigrační úředník odmítl na území USA a poslal nás zpět domů. To by znamenalo ztracenou dovolenou a ještě nutnost shánět (a platit) letenku zpět domů. Vzhledem k tomu, že na tohle mají v USA právo, proti kterému není odvolání, a ještě nemusí uvádět důvod, byli jsme skutečně patřičně rozechvělí. Ani jsme nevěděli, co přesně a v jakém pořadí nás čeká. Abych ale čtenáře nenapínal - vše dopadlo nad očekávání hladce. Pán za přepážkou se usmíval, když mi bral otisky prstů a ptal se, co jedu do Států dělat a na jak dlouho. Po chvíli se otočil za procházející slečnou, že je to teda kus, čemuž jsme se zasmáli a on to okomentoval slovy, že je přeci taky jenom člověk. Čili pro mě byl imigrační úředník jasný sympaťák.
Pak jsme se museli (na rozdíl od Londýna) postarat o zavazadla, najít si vláček (mimochodem bez strojvedoucího), který jede ke správnému terminálu a za nějakou hodinku jsme seděli v dalším letadle. Po krátkém ohledání, když jsme se podivovali tomu, že letadlo nemá motor jsme přeci jen dva našli na zádi. Měli jsme je za hlavou a při startu jsme měli pocit, jako kdyby nám jezdilo po zahradě sto sekaček na trávu. Pilot byl enormně vtipný a dlouho nám něco povídal, čemuž se všichni vesele smáli. Kromě nás, protože povídal rychle a do toho jezdily sekačky na trávu.
Poslední let byl nejkratší. Vzdálenost nevím, ale trval asi hodinku a půl. V Denveru bylo stejně jako v Dallasu neuvěřitelně ošklivé počasí, šedomlžné deštivo. Letištní vláček (s velmi údernými znělkami při otevírání dveří) nás dovezl někam, kde jsme si počkali na zavazadla a pak už jsme jen zavolali naší milé Flétně, která se spolu s Pavlem blížila k letišti.
Co vám budu povídat, zážitek to byl silný. Únavný nepříjemný let smíchaný s dojmem, že jsme to skutečně zvládli a dostali jsme se až do Denveru. Byli jsme už 24 hodin na nohou a těšili jsme se do sprchy a do postele. Shledání s Flétnou bylo dalším krokem k úspěšné cestě po US a udělalo nám velkou radost, přestože jsme byli už úplně malátní. Pavel byl ale nekompromisní - prohlásil, že kvůli nám přijel z Eaglu, a že přeci přijel na párty!
Asi po půlhodině cesty jsme se vylodili u Flétny doma. Věřte nevěřte a Amerika neamerika, největší dojem na mě udělalo to, že Flétna má hodně bot. Hodně znamená více než padesát párů. Inu, záliby máme různé. Dále v jejím obydlí dominuje sestava různých elektrických udělátek pro kytarové muzicírování. Ostatní vybavení bytu již připomíná byty normální, až české. Flétna nás výborně pohostila, ačkoli jsem vůbec nečekal, že bych mohl mít v pět hodin ráno našeho času takový hlad. Něco jsme popili a klábosili jsme, jak se žije u nás a jak za oceánem. Já jsem se snažil akci postupně utlumovat a demonstrativně jsem si lehal do postele, zatímco ostatní mě různě pošťuchovali, dávali mi pod peřinu kočku Maggie. Když viděli, že jsem úplně marný, rozhodli se, že si pustí nějaký film. Třeba něco ze seriálu Sex ve městě. Drobný technický háček byl v tom, že buď šel zvuk a obraz byl černobílý, nebo byla němá barva. Petry s Pavlem se snažili to vylepšit, což jsem sice půlkou ucha vnímal, ale bylo mi už všechno jedno. Výsledkem snažení kroužku mladých techniků byla osmnáctkrát přehraná úvodní znělka. Zda se pak opravdu na něco dívali, se nepamatuji. Zafixoval jsem si akorát to, že Pavel naprosto zarputile oznamoval, že nutně odjíždí ráno za kuropění.
 
13.9., neděle
 
V noci jsme se na střídačku budili a ráno nemohu říct, že bych měl pocit nějak extra do růžova. Na balkóně nás uvítala veverka velikosti sysla a Pavel připravil velkolepou snídani, kterou dokrášlil Flétnin perník. Jako u maminky. Pavel rozhodně neodjel za kuropění. Nevím sice, co přesně kuropění je, ale je možné, že v Americe ho mají tak v půl jedenácté. V průběhu dopoledne jsme se konečně vyhrabali z domu a Flétna nás vzala svým krásným Volvem S40 (o kterém stále opakovala, že je malé) do downtownu. Prošli jsme si kousek pěší zóny a nestačili jsme se všemu divit. Moderní architektura, historická architektura, ulice, lidé, obchody, fastfoody, obrovská auta, všechno to bylo jiné a nové. Flétna nás vzala do několika obchodů. Nakoupili jsme si nějaké oblečky, já dokonce i boty.
Po první nakupovací fázi nás čekal důležitý bod - půjčení rezervovaného auta. Vše bylo připravené, pán v půjčovně byl ochotný, Flétna doladila detaily a za chvilku jsme seděli v dvoulitrové černé KIA Forte EX. Původně jsme si dělali zuby na nějaké americké auto, abychom měli ještě autentičtější dojem z cest, ale Korejec doháněl plusové body výbavou a tím, že byl úplně nový. Americká pravidla a způsob jízdy, k tomu ještě automatická převodovka, inu bylo se čemu učit.
Flétna nás dovedla do české hospody, kde si holky daly zelňačku a pivo. Já jsem se spokojil s nějakou čili-zeleninovou polévkou, která měla docela jiskru. Další zastávka byla v obchodě REI, velkém nákupním centru s outdoorovými věcmi. Měli jsme v plánu tam nakoupit nové spacáky, což se podařilo. Trval jsem na spacácích "mateable", tedy spacácích, které se dají spojit zipem. Ujal se nás velmi ochotný prodavač a všechno nám vysvětloval a pomáhal s výběrem. Viděl, jaký důraz klademe na možnost spojení spacáků, a tak se jal nám funkci předvádět. Když měl spacáky spojené, prohlásil, ať si vlezeme dovnitř a vyzkoušíme je. Snažil jsem se ho odbýt s tím, že to evidentně funguje, ale když řekl něco ve smyslu, že když to celé připravil, tak nás nenechá bez vyzkoušení odejít, začali jsme se soukat do spacáků a Flétna nás fotila. Vtipná zkušenost.
Z REI jsme odešli s krásnými spacáky značky "Severní tvář" a typu "Kočičí mňoukání", které bratru nestály zrovna málo, ale snad budou hřát a nějakou dobu nám vydrží. Odnesli jsme si také nový ešus a nějaké další drobnosti. Na závěr nákupní horečky jsme se vydali do Walmartu, což je obdoba třeba našeho Tesca. Ceny nízké, obrovská balení, náhodné uspořádání (pneumatiky vedle plínek a pečivo vedle ponožek). Byli jsme sice už dost vysílení, ale přeci jen jsme se trochu realizovali v nakupovacích pokusech. Různé konzervy s masem, zeleninou, fazolemi, tortilly a tak dále, zkrátka bylo třeba začít testovat, co je v USA poživatelné a co nikoli. Byli jsme předem totiž několikrát varováni, že nás všude čekají nasládlé housky z bílé mouky a mastné hranolky.
Kromě roztodivných trvanlivých potravin jsme nakoupili fůru ponožek a třídolarových triček. Zcela utrmáceni, vydali jsme se na zpáteční cestu. Neměli jsme sebemenší obavy, že bychom netrefili domů, protože jsme přeci měli všespasitelnou navigaci. Jenže ejhle - dovedla nás někam, kde jsme to vůbec nepoznávali. Chvilku jsme bezradně kroužili kolem, až jsme v zoufalství zavolali Flétně. Ta nám poradila, že máme do navigace zadat křižovatku místo konkrétní adresy. Vskutku se ukázalo, že jsme 15 kilometrů od místa, kam jsme chtěli původně jet. Není Jewell Avenue jako Jewell Avenue.
Pamatovali jsme si, že Flétna bydlí u jezera, takže se nám zdálo, že musí být snadné to místo najít, ale kdepak. Lakewood, jak název napovídá, je čtvrť tisíce jezer. Proto jsme měli každé tři minuty pocit, že to konečně máme. Zřejmě nějaká americká fata morgana. V každém případě jsme ani za mák nebyli schopni najít domeček s Flétniným apartmánem. Kroužili jsme jak mrchožrout nad zdechlinou, leč finiš se nedařil. Znovu jsme bezradně zavolali Flétně a ta pro nás nakonec přijela autem.
Doma nás kromě Flétny čekal ještě Paul, nová americká tvář a také komunikační výzva. Původně jsme měli v plánu jít si někam společně sednout, ale nakonec jsem byl rád, že jsme zůstali doma. Flétna se blýskla správným českým řízkem a s Paulem jsme se snažili zapříst hovor. Byl jsem zoufale nespokojený, jak blekotám, ale jednak jsem únavou sotva viděl a jednak jsem měl trochu blok před rodilým mluvčím a zbytečně jsem si dával pozor na každé slovíčko. Zajímavé bylo, že Petra se cítila docela fit, kdežto já jsem pomalu ani netrefil do koupelny. Paul byl ale příjemný a snažil se, dokonce nám přinesl celou tašku dárků, čímž nás skoro uvedl do rozpaků.
Nevím už, jak a kdy jsem upadl do komatu, ale spánek jsem potřeboval, jako sůl.
 
Intermezzo o autech
 
Auta jsou v Americe především veliká až obrovská. Drobné babičky běžně řídí dvoutunové pickupy, jejichž dveřní kliku mají při nastupování ve výši očí. Není žádná hranice mezi pickupem a náklaďákem - existují všechny myslitelné rozměrové varianty pracovních aut. Rozměrům vozidel samozřejmě odpovídají parametry motorů, standardní zdvihový objem je tři až čtyři litry, u pickupů spíše přes pět. Galon (téměř 4 litry) stojí ale kolem padesátikoruny. Viděl jsem takhle na jednom parkovišti auto, které se jmenovalo Lincoln Towncar. Bylo dlouhé asi pět metrů, takže Towncar (městské auto) znělo trochu ironicky. Ve Státech se jezdí plynule a klidně, nikdo není nervózní a netroubí, což je velmi příjemné. Na všechno je dost místa, a silnice mají hodně pruhů. Američani moc neblikají a volně mezi pruhy proplouvají. Když už blikají, tak blikat zapomenou a jestli neumřeli, blikají tam dodnes. Pravidla jsou jednoduchá (a údajně je stejně nikdo moc nezná). U stopky se musí samozřejmě zastavit a ten, kdo přijel první, se i první rozjíždí. Semafory jsou až za křižovatkou, což je velmi rozumné, protože jsou dobře vidět. Kolem silnic sice není nepořádek, ale na dálnicích se často válejí zbytky pneumatik z náklaďáků. Americké automobily mají automatickou převodovku a tempomat, čili zařízení na u držování konstantní rychlosti. Na řízení pak vlastně stačí pouze volant (s výjimkou dobržďování). Při předjíždění není nikomu divné, že jeden jede stovkou a druhý sto jedna. Prostě se předjíždějí tři minuty.
Auta se ne vždycky zamykají a když se zamykají, tak se třeba stáhnou okénka, kvůli sluníčku. Američané hodně jezdí kempovat a hodně mají RV, což je recreation vehicle, neboli obytný vůz. Někdy z dodávky, někdy jako návěs za pickup, jindy z autobusu. Není nic neobvyklého, že stařičký důchodecký pár jede velikým autobusem, kterému se po zaparkování ještě ze všech myslitelných stran vysunou různé výklenky jako arkýře, aby bylo uvnitř více místa. A aby se mohli takoví rekreanti ještě hezky projet, vezou si za autobusem zavěšené své osobní auto, například nějaký menší teréňáček. Nebo alespoň přívěs se čtyřkolkami nebo motorkami.
 
14.9., pondělí
 
Ráno sice nebylo ještě úplně jasné, jaký budeme mít program, a já bych býval preferoval oddechový aklimatizační den, ale v Petře to jen vařilo a měla fotografický absťák. Docela brzy jsme se vypravili s tím, že navštívíme Eldorado Springs a Rocky Mountains, vyzkoušíme si nocleh ve stanu, a další den se vrátíme do Denveru, doladit potřebnou výbavu před velkou cestou.
Jak řekli, tak udělali. Do navigace jsme naťukali Eldorado Springs a Petra usedla za volant našeho automatického autíčka. Vyrazili jsme z Denveru na sever a hltali jsme všecko kolem. Jeli jsme podél hor, které se zvedají kousek za městem. Eldorado Springs je z Denveru vzdáleno slabou hodinku, takže jsme byli brzy na místě. Po chvíli váhání, jak je to vlastně s parkováním a možností projetí parku autem jsme se shodli, že vyrazíme pěšky. Paní u kasy to zřejmě tak překvapilo, že nás pustila zadarmo. Všichni ostatní si nekompromisně vezli zadek v autě.
Konečně nadešla první větší fotografická smršť, přestože polední slunce je známý zabiják krajinářské fotografie. Vyfotili jsme nějaké potůčkovky, nějaké skály, nějaké výhledy. Já jsem se stihnul připálit a Petře se stihnul porouchat objektiv. Smutné skóre na první půlden.
Odpoledne jsme se vydali dál, směrem k národnímu parku Rocky Mountains. Cestou jsme vyzkoušeli první hamburger a k večeru, kdy se začalo dělat příjemnější světlo, jsme dorazili ke vstupu do parku, kde jsme si koupili passport pro vstup do všech národních parků USA. Projížděli jsme silničkami parku jako správní Amíci a hledali jsme pěkné výhledy a světlo. Moc se nedařilo, ale dařilo se potkávat losy a jeleny, jak jsme se ostatně všude na cedulích mohli dočíst. Byla jich opravdu spousta a hlavně byli podstatně mohutnější, než naši jeleni. Petra, známá zooložka, potvrdila, že jsou skutečně nebezpeční a respekt který budí, je oprávněný. Viděli jsme i neohrožené fotografy, kteří za jelenem vyrazili ze silnice, ale také jsme viděli, jak přijel ranger a vrátil je zase zpátky do auta.
V Rocky Mountains jsme si našli kemp a utábořili jsme se. Ranger na vstupu do kempu byl vtipný chlapík a dal nám mimo jiné spoustu instrukcí. Vysvětlil nám, že naše místo pro stan je sice hezky situováno a sousedy nerušeno, ale také nám vysvětlil, že právě přes něj v noci zpravidla táhnou losi a jeleni.
Vydali jsme se ještě večer autem k jezerům výš v parku, abychom si našli eventuální místo na ranní svítání. Bear Lake, Medvědí jezero, bylo slušných 2650 metrů nad mořem a k fotografování přímo vybízelo nádhernou scenérií se skálami a barvícími se stromy.
Spokojeně jsme se už za tmy vrátili do kempu. Já jsem stavěl stan, zatímco Petra ohřívala na vařiči náš experiment - fazole s tortillou. Skoro se mi chce napsat, že to bylo moc dobré, ale fazole byly pekelně sladké, takže je ani slaná tortilla nedokázala přebít. Najedli jsme se a spokojeně nastoupili do propojených spacáků.Vysoká zvěř kolem (Petra fotografovala jednu laň s mláďaty asi deset metrů za naším stanem) byla zrovna v říji a jeleni vydávali zvuky jako když se otevírá zrezivělý padací most do středověkého hradu. Chvílemi jsme se báli, jestli nám nějaké zviřátko nenastoupí do stanu, leč nestalo se tak. Večer ještě přišla drobná přeprška a docela silný vítr, ale ten se k ránu utišil.
 
Intermezzo o lidech
 
Lidí jsme potkali spoustu, ale mluvili jsme s nimi jen málo. Přecijen bariéra je bariéra. Všichni tvrdí, že Američané jsou happy, což je pravda. Neustále se smějí a když vás zdraví, máte pocit, že to je spolužák, kterého jste patnáct let neviděli a on má z toho opravdu velkou radost. Američané jsou tlustí. Ne všichni, ale ti co jsou, jsou tlustí neuvěřitelně. Stopadesát kilo bych řekl, že je minimum. V nákupních centrech jezdí na elektrických vozících, aby nemuseli nosit své sádelnaté tělo a do košíku vhazují tuny jídla. Důležité pro ně je, kolik má které jídlo tuku, ale cukr nesledují. Ostatně, jídlo mají všechno sladké, včetně sušeného pepřeného masa. Možná jsme měli štěstí, nebo to je úplně běžné, ale asi třikrát se nám lidé snažili sami od sebe pomoct. Stačilo rozložit mapu a už se u nás někdo zastavil, jestli trefíme. Někomu možná přijde americký úsměv umělý, ale rád se přiznám, že je mi to příjemnější, než přirozená mrzutost. Líbilo se nám i to, jak bylo všude uklizeno a jak jsou dodržovány zákazy a příkazy, například v národních parcích nebo na silnicích. Můj celkový dojem je tedy rozhodně pozitivní.
 
15.9., úterý
 
Ráno jsem nemohl dospat, ale stejně jsme přeslechli Petřin budík. Když se mi zdálo podezřelé světlo, zapnul jsem telefon a spustil alarm, že máme zpoždění. Během tří minut jsme byli u auta a už jsme frčeli do kopců. Mírná oblačnost dávala tušit, že svítání by mohlo stát za to. Skutečně se nám podařilo nějaké obrázky nasbírat. Viděli jsme ohromnou laň uprostřed ledovcového jezera. Pro mne, městské dítě, to byl zážitek, jak se patří. Po chvíli fotografování jsme se přesunuli ještě ke druhému jezeru, ale světlo už se kazilo, tak jsme se rozhodli pro návrat.
V kempu jsme vyzkoušeli jakousi omáčku na tortillu, složili jsme stan a upekli jednoduchý plán: vrátíme se do Denveru, vyzvedneme ještě záložní fotoaparát, který mezitím dorazil k Flétně, nakoupíme, přespíme a brzy ráno vyrazíme opět ke stejným jezerům na východ slunce. Dál pak už můžeme pokračovat do Yellowstonského parku.
Přes den bylo pořádné vedro, takže už jsem se těšil domů k Flétně na sprchu.
Trochu jsme se zregenerovali, naobědvali, Petra se podívala k jezeru, zatímco já jsem připravil nový fotoaparátek a zkontroloval jsem, co nového v mailu, na bankovním kontě a na e-bay.
Odpoledne jsme vyrazili opět na nákup do Walmartu a tentokráte jsme popustili uzdu fantazii a odvaze ještě více a do košíku jsme házeli, co nám přišlo pod ruku. Například jsem vůbec nečekal, že koupíme na ráno mléko. A už vůbec jsem nečekal, že ho vypijeme v autě dřív, než dojedeme domů do Lakewoodu. Flétna inzerovala, že jde od půl páté k holiči, tak jsme ji čekali tak v pět. Když se ale nevracela v šest, začínal jsem panikařit, zatímco Petra na gauči bezvládně přemýšlela (občas jsem zaslechl chrápnutí). Flétna dorazila v půl osmé. Prý se u holiče zdržela. Inu, to my muži moc neznáme.
Přestože jsem byl stále ještě tragicky nevyspalý, těšil jsem se, že konečně vezmeme kytary a zanotujeme si. Tak se také stalo a Flétna nám předvedla svoje různé elektronické krabičky, které jí hrály a zpívaly druhý hlas, dělaly ozvěnu a vůbec vytvářely dojem komorního orchestru. Ve finále, když jsem byl už opravdu moc unavený a Petra se naprosto překvapeně zlobila, jaktože nechci teď začít plánovat cestu, zvednul jsem se k přípravě na kutě, leč v koupelně se mi povedl nějaký zvláštní trik. Ani nevím jak, ale když jsem ji opouštěl, dveře se za mnou zamkly. Petry se tvářily, že nikoho nešikovnějšího v životě nepotkaly. Flétna navíc tvrdila, že ráno v sedm má schůzku s prezidentem zeměkoule a bez koupelny a toalety to nepřipadá v úvahu. Začali jsme se tedy vrtat v klice ala koule, ale nic se nám samozřejmě nedařilo. Já jsem měl naopak pocit, že nic blbějšího mě nemohlo potkat vzhledem k tomu, že chci opravdu spát. Bylo asi jedenáct večer a Flétna žhavila telefony na kamarády a různé zámečnické pohotovosti. No, nechaly mě chvíli vydusit a pak skutečně nějaký přítel na telefonu poradil, kterak otevřít zamčenou koupelnu. Upadnul jsem do postele a ostatní si nepamatuji. Až později jsem se dozvěděl, že Petry mezitím znovu detailně probíraly náš itinerář a dělaly časový odhad. To byla práce velmi užitečná (tyto poznámky jsme v Denveru nicméně zapomněli).
 
Intermezzo o obchodech
 
Ve městech jsou obchody veliké a je jich spousta nahromaděna v nákupních zónách. V obchodech jsou veliká balení všeho. Veliká znamená kýble, krabice a pytle. Je nicméně třeba přiznat, že půl galonu pomerančového džusu s dužinou nám vydrželo na jedno odpoledne. Téměř ve všech obchodech se dá platit kartou a v těch větších dokonce samoobslužně. Takže u pokladny protáhnete kartu čtečkou, podepíšete se na elektronickém displeji a je zaplaceno. Je to velmi pohodlné, ale rozhodně bych v takovém systému nechtěl řešit ukradenou kartu. Kartou se dá v drtivé většině případů platit i u pumpy, takže je celkem jedno, jestli přijedete v noci, kdy je na pumpě zavřeno - čerpací stojany jsou v provozu stále. Prodavači vám často sami dávají potraviny do tašek, nebo dokonce za pulty stojí pomocníci s touto pracovní náplní. Všude po Státech je spousta fastfoodů a najíst se opravdu můžete, kdykoli se vám zlíbí. Moc jsme jich nevyzkoušeli, ale už víme, že bagety jsou o mnoho lepší než burgery.

Fotografie autorů naleznete na: http://dangerita.net/

Jaroslav Mencl