Cesta skoro na konec světa

Cesta na kraj světa, únava, přistání, údiv, konec únavy, údiv, zase údiv, nalezení ubytování, zase únava, několik údivů různých úrovní, ušoupaný nožičky a únava.

Tak jo, tak tam teda jedu, do toho Japonska myslím. Takže jsem zaplatil ty tři týdny školy, koupil si letenku, zbalil saky paky a vyměnil nějaký ty jeny.

Nakupování jenů

Shánět jeny jsem vyrazil den před odletem a zjistil jsem, že to zase není tak jednoduchý. Zásadní chyba, kterou jsem udělal byla, že jsem je nešel rovnou koupit do centra Prahy, ale zastavil jsem se na velkých pobočkách bank. Nejdříve Raiffeisenbank, velká pobočka na Vinici. Mám u ní účet, potřeboval jsem i uložit tak jsem to chtěl spojit dohromady. "Dobrý den, máte jeny?" "Cože?" "Jeny." "No to nemáme." Naproti je ČSOB, počla jsem až otevřou, malá nepříjemnost s ochrankou, kterou asi neučili, že k zákazníkovi se má chovat slušně a když od něj něco chce tak poprosit, ale co, no jsme přece zvyklí. Následuje kasa: "Potřeboval bych koupit jeny", "No to nemáme". Nebudu to zdržovat, ve spořitelně na Budějovický (spořka tam má hnízdo) mi řekli, že to není běžná měna, v Raiffeisenbank na témže místě (opět centrála) jsem na otázku máte japonský jeny dostal odpověď, že polský mají jenom zlotý. Tohle story už znáte. Nakonec jsem zakoupil v centru. Prahy pochopitelně.

Odlet

Odlet z Prahy proběhl v pohodě (když teda nepočítám, že u odbavení slečna nevěděla jestli jsou do Japonska potřeba víza a mému tvrzení, že ne asi úplně nevěřila). Cesta do Moskvy v příjemně poloprázdném letadle, s obvyklou mini porcí jídla byla ok. Při výstupu z letadla na nás taková divná baba mířila černou pistolí a údajně nám tím měřila teplotu. Ale letiště, alespoň to co jsem z něho měl možnost vidět, bylo fakt hnusný, trochu to připomínalo tržnici v holešovicích, akorát, že tady nejspíš neměli padělky. Tady se dokonce ještě furt kouří v hale, uprostřed čekacího prostoru je otevřená kuřárna. Plus je free wifi, ke který se dalo připojit. Nástup do starýho ušmudlanýho letadla, a ten šok, za alkohol chtěli peníze. Ale co, letenka byla fakt levná.

Přílet do Tokya

On to teda byl přílet na letiště Narita, do Tokya to je ještě přes 60 km, ale je to Japonsko. Tak tohle letiště to je jiná kategorie, čisto, pořádek, organizace. Tady prostě nemáš šanci se ztratit. Cestou k celní kontrole mi jacísi všude pobíhající Japonci minimálně třikrát zkontrolovali jestli mám správně vyplněný ty jejich papíry, pak mi odebrali otisky prstů, vyfotili, lehce mi prohrabali batoh (to se mi ještě nikdy nestalo) a byl jsem v tý jejich \"kántry\". A zase, všude jsou informace kam jít, co dělat, fakt pohoda. Tak jsem vyrazil k první hezký slečně u přepážky informace abych se zeptal, kde je nějaký internet, překvapivě byl za peníze. JR pass mám, teď ho ještě aktivovat, rozhlídnu se a co nevidím, JR tickets atd. Tam mi ho sice nevyměnili, ale poslali mne o patro níž kde je stanice japonských drah. Jak jsem z těch schodů sjel tak vidím hezkou slečnu v informacích a práskám to za ní. A že bych potřeboval aktivovat ten JR pass, jo támhle vidíte ten nápis JR centum? tak tam vám to zařídí. A že bych potřeboval předplacenou kartu na telefon, tamhle ten automat to je. Jdu k automatu a tam vidím několik karet v různých cenách. Tak jdu zpátky a říkám slečně, a jak to funguje?, já nevím kolik stojí volání a tak. Tak jsme společně došli k tomu, že já o voze a ona o koze. To nebyly předplacený karty na mobil, ale na volání z budky. A teď jsme trošku narazili, vysvětluju, že si chci pořídit kartu nějakýho japonskýho operátora, a od koho, že to mám telefon? To je jedno, já tam můžu mít jakoukoliv kartu. A to jí hlava nebrala. Nicméně mi poradila ať dojdu támhle za roh, tam je mobil cetrum. Další milá slečna, který se mi nepodařilo vysvětlit, že můj telefon není blokovaný na operátora (teda já si alespoň myslím, že to tak je). Chápala, ale furt mi tvrdila, že mám DoCoMo, tady si asi na neblokovaný telefony vůbec nehrajou. No nic, telefon nemám.

OK, jsem unavenej, chce se mi na záchod a určitě strašně smrdím (to jsem ještě nevěděl, co mne čeká venku). Tak jsem vyrazil do JR centra pro ten JR pass, tady mi ochotná paní připravila průkazku, odpověděla mi na nějaký otázky a tak. Jedna z nich byla jestli na ten pas můžu už teď jet z letiště do Tokya tak mi k tomu hned vystavila místenku na vlak za patnáct minut. Tak šup a než jsem se vzpamatoval tak jsem seděl ve vlaku. Samozřejmě klimatizovaný, hlášení v angličtině, na zdi taková blikací mapa, kde se zobrazují stanice a pohyb vlaku, po vlaku jezdila nějaká paní s vozíkem a prodávala (nepředpokládám, že by to bylo zadara, ale kdoví) různý hovadiny, sušenky a tak. Prostě co tak můžeš potřebovat na asi hodinový jízdě vlakem. Teď si uvědomuju, že ten vlak asi ani nebyl slyšet. Než jsem nastoupil, tak jsem (kromě prvního pocitu, že za těch patnáct minut ten vlak ani nemůžu najít, ale tady to fakt není problém) si všiml jedný věci. Na perónu čekali uklízeči - jedny dveře do vagonu, jeden uklízeč - a jak lidi vystoupili tak naběhli, uklidili a vlak byl připravenej na další jízdu. Prostě to tady funguje. Po celou tu dobu jsem nevylez z klimatizovaných prostor, takže na zastávce Tokyo se otevřely dveře, já vystoupil, zhluboka se nadechl, vydechl za začal ze mě \"chcát\" pot. Brutální sauna. Přesně stejný to bylo, když jsem onehdá vylezl z letiště v Brisbane. Takže jsem se začal koupat ve vlastním potu a vyrazil jsem hledat přestup (chtěl jsem jet ještě do Ueno). Opět přesvědčený, že to nebude tak \"ízy\" a opět mě ti Japonci převezli velkou cedulí, se zeleným označením trati, názvem trati a nápisem \"to Ueno a ještě někam\". Po šipkách jsem tam byl hned. Tam jsem teda zaváhal neb mi ten vlak nepřipadal jako vlak, ale jako metro a na to jsem neměl lístek. A teď přišla zkouška ohněm, poprvé jsem oslovil běžného Japonce čekajícího na vlak a hned jsem musel vytáhnout svou chabou japonštinu. Uff, doře to dopadlo, byl to vlak. A já valil dál. Opět obrazovky s mapou trati, informacemi o tom kde to je, kam to jede v japonštině i angličtině, hlášení,  fakt, když víš kam chceš jet, tak tokyjský vlaky ok. A metro nejspíš taky. Mimochodem, MHD v Tokyu by mohla být pěkná ukázka chytrolínům, kteří \"vědí\", že turnikety jsou hovadina, a pražský metro zkolabuje.

Dojel jsem do Uena, celej zpocenej našel informace pro turisty (kam mne poslala slečna z nějakých jiných informací :-)). Zeptal se jí na accommodation v okolí, dostal jsem prospekt na jedný straně jména hotelů, adresy. telefon,  a ceny za single a twin pokoje, na druhý mapa s označením těch hotelů. Já se  ale nedal, vytáhl svýho Lonely Planet průvodce a ukázal jí rjókan druhý zhora, a jako kde to je. Slečna koukla do kompu, vytiskla mi mapku, řekla teď jste tady a já vyrazil. Ještě o něco víc mokrej jsem dorazil do toho rjókanu kde mi nejdřív tvrdili, že je plno a nakonec mi pronajmuli single pokoj západního střihu za cca 800 Kč na noc. Sprška, několik hodin spánek (asi dvě) a vzhůru do Tokya.

Takže příště Tokyo večer, nudle, červený lampióny a tak.