Amerika 4

Na skok do Grand Canyonu a Monument Valley - takový je čtvrtý díl amerického cestopisu z loňského podzimu.

25.9., pátek

Ráno se nám opravdu nikam nechtělo. Periferie Las Vegas s nejluxusnějšími vilami vypadala spíše jako navezená skládka a fotografie svítání na skládce nás neoslovila. Trošku jsme si přispali a vyjeli jsme k přehradě Hoover Dam. Slouží jako zásobárna vody pro město, mohou se tam prohánět i motorové čluny a hlavně se tam intenzivně buduje. Nová dálnice a most, buduje se i kolem elektrárny, a tak dále, a tak dále. Všude samé kamení, suť, holé kopce. Všude spousty turistů, kteří to fotografují.
Pokračovali jsme do dalšího ghost townu. Navigátorka a navigace ho našly na výbornou. Zakotvili jsme u malého obchůdku a rozběhli se za motivy. Atmosféra opět podobná, ale tentokrát bylo městečko poměrně živé, s živými obyvateli. Petruška tradičně nejdéle zůstala u hasičského auta. Vychutnali jsme si různá zákoutí a zátiší. Skončil jsem dřív, tak jsem zašel prověřit obchůdek. Měl příznivě nízké ceny, tak jsem koupil větší balení sušeného masa, jablíčko a dva galony vody. Pan prodavač se dost divil, že to je úplně obyčejná voda. Ověřil jsem si, zda je dobrá k pití, což potvrdil.
Venku u auta jsem dostal tak velikou pochvalu za jablíčko, že ihned po návratu domů zasadím jabloň. Dál jsme se vydali směrem k Route 66, známé americké dálnici, matce všech dálnic. Chtěli jsme si jí kousek projet a nasát atmosféru. Také jsme měli podle plánů potkat starou benzínovou pumpu, kde údajně je co fotografovat. A také že bylo. Krásné staré káry, i předválečné, malé muzeum, staré čerpadlové stojany, zkrátka paráda. Důkladně jsme si vše prolezli, ale já jsem slyšel, jak o kus dál houkají vláčky, takže už jsem měl nutkání přesunout se. Když jsme skončili, dojeli jsme k přejezdu, kde si nějaký pán zrovna připravoval kameru a do toho se řítil vlak. Chudák pán, kamera nekamera, vlezli jsme mu do záběru, abychom si pěkně vyfotili vláček. Na trati byl docela provoz, tak jsme počkali ještě na dva další. Myslím, že máme pěkné úlovky.
Dále jsme se rozhodli vzít dvacet kilometrů zkratku po prašné cestě a dostat se na dálnici. Tak jsme si to pěkně drncali a libovali jsme si, jak se za námi víří prach. Z místa spolujezdce jsem se rozhodl pořídit krátké videíčko, "tak na to trochu šlápni", povídám, stáhnul jsem si okénko a vystrčil foťák z okna. "Otoč to za nás, ať je vidět prach", libovala si Petra. Nechala se tak unést mým filmařským záměrem, že přestala seldovat řízení a najednou šup - před námi pěkný skok. Z podvozku se ozvala rána, jakou jsem v autě ještě nezažil. Myslel jsem, že jsme minimálně ztratili kolo. Ozvalo se pár nadávek a pak jsme se opatrně vydali z auta, zhodnotit ztráty. Kola jsme měli, z motoru nic neteklo, na cestě za námi nic neleželo, tak jsme se zkusili zase rozjet. Ťuk, ťuk, ťuk, vše v pořádku. Uklidnili jsme se a jeli jsme dál a ještě jsme cestou potkali chudáka oslíka, který měl úplný zásek a tupě stál na místě a hleděl před sebe.
V podvečer jsme se zastavili u další pumpy, když jsem zmíral hladem. Rybku ve vlastní šťávě, kterou už jsme shledali závadnou, jsem si nicméně musel odpustit. Takže jsem naládoval jednu suchou tortillu (jejíž požívání mi už tou dobou dělalo pramalou radost) a zajistil jsem ji čokoládovou tyčinkou s kokosem. Mňam.
Dostali jsme se ke vjezdu do národního parku Grand Canyon. Paní u okénka byla vtipná: "Hááááááááj, odkud jste? Ček repááááábliiik!!!" Tyto dvě věty pronášela nadšeně a s dikcí, asi půl minuty.
V Grand Canyonu jsme sice užasli nad obrovskými rozměry všeho, ale bylo už moc pozdě na fotografování - v kaňonu byly hluboké stíny. Chvíli jsme brázdili "pobřeží" kaňonu a hledali jsme místo na ranní svítání. Když jsme uspěli, rozhodli jsme se zapadnout do jedné z odboček udělat si večeři. Byl jsem nervózní z cedulí "pozor pumy" a z divného skuhrání, které přicházelo z lesa, ale Petra mě ujišťovala, že pumy se lidí děsně bojí...
Ukuchtili jsme fazole a obohatili jsme je výborným kuřecím masem z konzervy, čímž vznikla moc dobrá bašta. Uložili jsme se k spánku.

26.9., sobota

Ráno jsme se opět jen těžko přemlouvali ke vstávání, ale přemluvili jsme se. Brzy už jsme panáčkovali na útesech okraje kaňonu a čekali jsme na světlo. Něco málo jsme nalovili a přesunuli jsme se k dalšímu výhledu. Nějak jsem v sobě nenašel energii a zůstal jsem v autě, zatímco Petruška pobíhala se stativem po skalách skoro hodinu a půl. Já jsem mezitím podřimoval téměř v leže za zvuků druhé symfonie Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova. Na této naší zastávce se bohužel udála nepříjemnost: hrál jsem si s navigaví a když jsme se měli k odjezdu, navigace ne a ne naskočit. Odebrala se do věčných lovišť a už se nevrátila. Byli jsme z toho rozmrzelí a k tomu se přidávalo zklamání, že Grand Canyon je úžasná podívaná, ale nedaří se nám ji zvěčnit podle gusta. Dále jsme jeli podle map a naštěstí nás nečekala žádná velká města.


Opustili jsme park a na dalších desítkách a desítkách mil jsme doslova zakopávali o spousty stánků s indiánskými suvenýry a různými tretkami. Smutná degradace indiánských domorodců kmene Navajo: tkaní koberečků a malování hrnečků.
Dorazili jsme k Horseshoe, veleznámé podkově Grand Canyonu na řece Colorado. Přes všechny americké zvyklosti jsme museli dojít na místo z parkoviště tři čtvrtě míle. To se sice může našinci zdát nemnoho, leč bylo poledne a úmorné vedro, cesta vedla přes kopec a navíc jemným bořícím se pískem. No, byla to fuška a cestou se z nás stali rudoši. Podkovu jsme si nicméně vychutnali a vyfotografovali. Je to opravdu monumentální záležitost. Dokonce jsme tam zblízka viděli kondora, což na mě zapůsobilo snad ještě víc, protože to je obluda zvící pivovarského valacha.
Dupání v hlubokém písku zpět do kopce nás úplně udolalo. Rozhodli jsme, že veškeré další priority ustupují cestě přímo do Lake Powell, velikého jezera na hranici Arizony a Utahu, kde jsme doufali v koupel. Chybělo nám už jen pár mil, jako ve známé písni o Mary Anne. Přejeli jsme přehradní zeď Glen Canyon Dam, což je vlastně druhý název pro Lake Powell a zakrátko jsme dojeli ke vstupní bráně do rekreačního areálu. Většina jezer určených k rekreaci je totiž především vybavena možností plavby na člunech, což znamená půjčovny, opravny, rampy pro spuštění na vodu a podobně. Mladík u okénka, vida, že jedeme jen dva a bez lodě, reagoval na přehrabování v peněžence slovy "peníze dnes nechte stranou" a tvářil se sympaticky. Optali jsme se na možnost plavání, kteroužto nám vylíčil tak barvitě na té úplně poslední překrásné soukromé pláži, že mi z toho úplně narostly žábry. Vyhledali jsme doporučené místo a nakonec jsme museli podat menší horolezecký výkon, abychom si našli opravdu tu svoji soukromou zátoku, protože na té avizované už se koupala rodinka. Vstup do vody byl ve vápencových skalách a o pláži se moc nedalo mluvit (po dvou krocích člověk už málem tonul), ale nám šlo hlavně o vodu, která byla báječná. Strávili jsme u ní možná tři hodinky a namočili jsme se asi pětkrát. V jednu chvíli jsem se rozněžnil a intenzivně jsem portrétoval svoji drahou polovičku, ale přitom jsem hledal nejlepší místo pro snímek z vody. Ve finále se samozřejmě stalo to, co by asi čtenář předpokládal - zahučel jsem i s foťákem do vody. Naštěstí jsem ho udržel v jedné ruce nad hladinou. Petruška udělala tak neskutečně káravý pohled, že jsem neodolal a ještě z vody ho vyfotil. Myslím, že to je zdařilý snímek.
Po západu slunce jsme se vrátili na parkoviště a uvařili si těstoviny a vyrazili jsme zpět do města Page zkusit ulovit internet, abychom se ozvali blízkým a vůbec zkontrolovali, co je nového ve světě. Kolem obchodů a fastfoodů se nám vůbec nedařilo, až jsme nakonec ztratili nervy a u MacDonalda si připojení na hodinku zaplatili. Bylo už asi devět večer. Navštívili jsme virtuální svět a po zralé úvaze jsme se pokusili koupit z internetu GPS navigaci, když už je v US to nakupování tak výhodné. Stejně jsme to měli v plánu už několik měsíců. Dokonce bez ohledu na to, že nám ráno ta půjčená pošla. "Pokusili" píšu proto, že nám nevyšla platba. Moje platební karta je totiž registrovaná v České republice a to našemu prodejci vadilo. Ouha, čas odjezdu se přibližoval a poslání k Flétně do Lakewoodu nějakou dobu trvá. Dotázali jsme se tedy mailem, jak danou situaci řešit a vydali jsme se vyhledat nocležiště. Našli jsme malé parkoviště, u začátku vyznačené vycházkové stezky. Bylo už po desáté večer a u vjezdu stála cedule, že cesta se zavírá od západu slunce do východu. "To bych chtěla vidět, jak ji sem ještě teď někdo pojede zavřít. A vůbec, viděl jsi tu závoru? Vždyť ta ani zavřít nejde!" Tak pravila má drahá. Tedy jsme nacvičeným grifem konvertovali do lůžkové úpravy a zalehli jsme.
Chrrr - fíííí, chrrr - fíííí ..... duc duc duc! Baterka svítí do okna, za námi stojící auto nám také svítí do okna, nevidím nic, matně tuším venku člověka, jak po nás něco chce. Chvilku se zorientovávám, hledám klíčky, abych vůbec mohl stáhnout okénko, které se stahuje elektricky. "Odkud jste?", ptá se policista. "Cože, odkud jsme?", naprosto nelogicky oplácím otázku otázkou. "Z České republiky", zachraňuje Petra. "Cože?" Policista je zaskočen.
Vysvětlil nám, že zavírá závoru, a že nás tam nemůže zavřít, ačkoli na moji přímou otázku odpověděl, že není nelegální tam přes noc zůstat, pokud nekempujeme a cedule vysloveně nezakazuje parkování přes noc. Policista byl vstřícný, pokusil se nám vysvětlit, kam máme dojet, abychom měli slušný nocleh a dobrý výhled na svítání. Mezitím si zkontroloval naše pasy a já jsem se jakž takž probral. Poděkovali jsme za instrukce a rozloučili se a policista počkal, až vyrazíme. Petra prohlásila, že byl hodný a měl milý úsměv, což me pobouřilo. Ostatně kdyby byl sebemilejší, nevynahradí mi to rozmrzelost danou probuzením v půl jedné v noci.
Vydali jsme se podle jeho instrukcí víceméně do míst, kde jsme se večer koupali. Dlouho jsme bloudili a hledali místo, kde bychom mohli zastavit. Instrukce jsme totiž nepochopili úplně přesně a ostatně se nám za čtyři hodiny spánku nechtělo utrácet tvrdou měnu. Našli jsme spoustu parkovišť, ale žádné se nám úplně nelíbilo. Pro auta s čluny, pro auta bez člunů, pro čluny bez aut a tak dále a tak podobně. Nakonec jsme zoufale dorazili ke kempu a bezmocně ho obkroužili. Byl jsem tak mrzutý z probuzení, že jsem vydal rozkaz spaní teď hned. Petra chvíli hudrovala, že spaní před branou kempu je provokace, ale nechtělo se mi už vůbec nic řešit, tak jsem prostě lehnul. Bohužel, spánek se nedostavoval dlouho, možná přes hodinu. Nakonec jsme ale přeci jen usnuli a do rána jsme měli pokoj.

27.9., neděle

Noční anabáze se projevila na vstávání - obzor růžověl a my jsme se pořád neuměli rozhoupat, jestli se někam přesuneme tradičně kvůli svítání. Podle map jsme měli vytyčené nějaké místo, které bylo ale zoufale daleko a navíc po špatné cestě. Neměli jsme ale jinou alternativu, tak to vypadalo, že výsledkem bude kontraproduktivní kompromis: ujedeme spoustu kilometrů, ve špatném terénu zhuntujeme auto, ale na místo stejně nedojedeme včas a nic nenafotíme. Po polní cestě nás čekalo přes pětadvacet kilometrů, což se opravdu nedalo stihnout, takže jsme zůstali uprostřed měsíční krajiny s podivnými skalními útvary a něco jsme nacvakali. Pak jsme ještě z dokumentárních pohnutek nafotili průjezdy našeho autíčka prašnou krajinou a vydali jsme se k dalšímu cíli - Antelope Canyonu.
Antelope Canyon je známý svojí soutěskou mezi skalami, která hraje odstíny červených barev, shora prosvítá kužel světla a fotograf si může donekonečna vyhrát s komponováním geologických vlnek. Oč romantičtější obrázky jsme viděli, o to tvrdší byla realita. Na vstupu u kaňonu nás tlustá Indiánka kmene Navajo informovala, že úhrnem dáme za vstup přes tisíc korun, a že pak dostaneme průvodce, který nám bude stále v patách. Chvíli jsme uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli negativně, přestože se Petruška na Antelope Canyon moc těšila. Objeli jsme tedy Indiánku bez zubu a odjeli jsme na nákup do Walmartu. Bohužel jsme nenašli třídolarová trička, ale zase jsme nakoupili roztodivné pochutiny. Dosud jsem například překvapen tím, že jsme snědli kus melouna, zapili půllitrem mléka a nic se nám nestalo. Po Walmartu jsme správně americky přesedlali k MacDonaldu, ale jenom proto, abychom si vyzvedli mail, týkající se kupované navigace. Prodejce nám odepsal, že umožňuje prodej pouze uživatelům registrovaným ve Spojených Státech, takže jsme akci zrušili a navigaci objednali jinde. Chybka se nicméně vloudila - zapomněl jsem vybrat tu správnou metodu doručení, takže by se mohlo stát, že navigace nestihne dorazit do našeho odletu domů. Inu, chybami se člověk učí. Náš další program byl předmětem těžkého dilematu, které jsme řešili stále u MacDonalda pomocí internetu. Buď se podíváme k Monument Valley na známé červené skalní kreace matky Přírody, ale budeme se muset touž cestou vracet, nebo budeme pokračovat v naší dál na Bryce Canyon. Váhali jsme dlouho, ale nakonec jsme vzhledem k mírnému náskoku oproti plánu zvolili Monument Valley. Vydali jsme se tedy na další cestu. Stavili jsme se ještě u pumpy, kde si Petra na parkovišti na zemi sebrala sponku, kterou tam večer předtím ztratila. Pán ve vedlejším autě se na to koukal nechápavě. Koupili jsme si pěkně papírovou mapu Arizony.
Cestou jsme odbočili na městečko Shonto, protože tam byla značená čerpací stanice. Možná jsme s palivem zbytečně zpanikařili a zajeli jsme si kvůli benzínu téměř deset mil. Pak nám ještě dalo práci pumpu vůbec najít. Nakonec jsme byli úspěšní - dole pod vsí, kam vedla jen cesta pískem, byl domorodecký domek jako někde v jižní Americe, kolem samí Indiáni. Nákup benzínu za hotovost funguje jinak než s kartou - předplatíte si limit a teprve potom tankujete. Takže jsme si zaplatili dvacet dolarů na stojanu 4. Ještě, než jsme začali tankovat, vyběhla z pumpy slečna (možná Rybana) a upozornila nás, že máme jet ke stojanu 2, ne 4. Moc jsme ji nechápali, ale uposlechli jsme. Po chvíli nám to doklaplo, stojan 4 byl s naftou. Ještě chvíli jsme se prali se spouštěcí pákou na čerpacím stojanu, s čímž nám ostatní ochotně pomohli a už jsme mohli vyrazit dál.
Monument Valley se blížilo a už z dálky byly vidět bizarní červené skály. Zaplatili jsme rozumné vstupné a po chvíli rozkoukávání jsme se vydali na sedmnáctimilový okruh mezi monumenty. Pravda, v instrukcích k parku byla poznámka, že jsou doporučena vozidla s vysokou světlostí, což naše KIA rozhodně nebyla, ale přesto jsme se rozhodli vydat do písku s tím, že "se uvidí". Vyráželi jsme před třetí hodinou odpoledne. Trochu jsem remcal, že do hezkého večerního světla jsou ještě minimálně dvě hodiny času, leč Petra prohlásila, že si to projedeme a pak dáme druhý okruh na fotografování. Cha, cha. Okruh jsme s četnými zastávkami projížděli téměř tři hodiny a na konci jsme byli úplně vyčerpaní a přehřátí. O druhém kolečku nemohla být ani řeč. Chvilku jsme ještě hloupnuli s fotografováním "portrétů pro maminku" a také jsme laškovali s místními veselými psíky. Po krátkém koketování s myšlenkou přespat v kempu a ráno vydržet na svítání jsme se shodli, že rudá skaliska jsou sice úchvatná, ale stačila nám. Takže se přesuneme ještě v noci zpět do Lake Powell a zkusíme koupání při měsíčku.
Upocení a ulepení, vydali jsme se na zpáteční cestu. Petra řídila a já jsem sestavoval zápisky z předešlých dní. Asi po dvou hodinách, po deváté večer, jsme dorazili na parkoviště u naší plážičky v Lake Powell. Cedule sice hlásaly, že pláže se smí používat jen přes den, ale i když bylo už trochu chladněji, těšili jsme se do vody. Měsíc svítil na cestu k pláži, větší romantiku si lze těžko představit. Na Adama a Evu hupli jsme do vody. Báječný pocit.
Ještě jsme popojeli ve směru našeho dalšího výletu a zůstali jsme na noc na parkovišti u pumpy Sinclair, kterou nám předchozí noc doporučoval policista. Pokořili jsme čtvrtou tisícovku mil.

28.9., pondělí

Svítání jsme si odpustili. Dejme tomu, že to bylo na oslavu svatého Václava. Na parkovišti, kde jsme dleli v noci, měly bohužel zastávku školní autobusy, takže ráno nám koukaly děti do auta. Vidíte děti, takhle dopadnete, když se nebudete učit!
Čekalo nás nějakých sto padesát mil. Cestou jsme se v Kanabu zastavili v roztomilém fotografickém vetešnictví, kde byla spousta velkoformátových a středoformátových aparátů a také spousta dalších přístrojů, jejichž značky jsem nikdy v životě neslyšel. V obchodě se válel těžký prašně zatuchlý vzduch jako v antikvariátech. Šéf obchůdku zcela zapadal do prostředí. Měl bílé vlasy a plnovous a k tomu klobouk. Ochotně nám řekl, že můžeme, kamkoli chceme. Na stěnách visely krásné portréty z ateliéru, které měly ten správný šmrnc poctivé filmové fotografie. Ve spoustách vitrín trůnily tisíce fotoaparátů, na což jsem koukal se zatajeným dechem. Byly zde i nové věci, byla zde i spousta zajímavého příslušenství, z nichž nejvíc mě asi zaujal hrneček Mamiya. Byl zde také sestavený Fuji GX 680, což znalci jistě ocení. Dokonce stál bratru necelých 1600 dolarů.
V obchůdku jsme si koupili aspoň stlačený vzduch na čištění a jeli jsme dále, do národního parku Zion. Park je specifický geologickými vlnkami vykreslenými různými vrstvami hornin. Inu, ráj pro fotografa. Bohužel nás potkaly nějaké problémy s fotografickou technikou, což jsme si přepočetli hned do dalších nákladů. Do toho mi přišly nějaké špatné zprávy z práce, takže špatná nálada nás obou byla zpečetěna. Park je malý a vzhledem k nemilým okolnostem jsme ho projeli během dvou hodinek.
Na další cestě nás zcela náhodou překvapilo obrovské vrakoviště, kde jsme sice byli upozorněni, že se aut nemáme dotýkat, ale mohli jsme fotografovat, co hrdlo ráčilo. Hrdlo tedy chvíli ráčilo a pak jsme pokračovali dál. Těsně před Bryce Canyonem jsme se konečně stavili v několikrát doporučované Subway, kde vám udělají bagetu na míru. Naporoučel jsem si ke kuřecímu masu ještě olivy, rajčata, mozzarellu a cibulku a nějaký dressing. Vše bylo v krásně rozpečené obrovské bagetě, takže jsme se po dlouhé době pořádně naládovali. Do Bryce Canyonu jsme dorazili v podvečer a jak už to tak u kaňonů bývá, potýkali jsme se s hlubokými stíny. Před západem sluníčka jsme ale přeci jen něco nalovili a nemuseli jsme odejít s prázdnou. Ve finále rozmrzelého dne jsem praštil stativem do auta, čili jsem škrábnul lak a promáčknul plech. Petra byla neskutečně nespokojená se svými snímky z místa, na které těšila skoro nejvíc, takže jsme si prošli řádnou krizí. Na všechno jsme si vzájemně odpovídali "nevím" a spát jsme zůstali na konci parku na parkovišti, aniž bychom hledali nějaké adekvátnější místo pro nocleh.
Budík jsme nařídili už před půl sedmou, abychom stihli svítání.

29.9., úterý

Předchozí den jsme šli spát brzy, takže jsem nějak nemohl dospat a převaloval jsem se (pokud se to vůbec v autě dá). Nakonec skutečně zakrákoral budík. Rozhlédli jsme se, shledali jsme všude ještě tmu, tak jsme pokračovali v ranním polospánku.
Když se nad obzorem trochu oranžovělo, vyrazili jsme. Celý Bryce Canyon je ale situovaný na východ, takže jsme mohli fotografovat akorát tak proti sluníčku, což nám značně mařilo plány. Vytvořili jsme několik bezradných snímků a jeli jsme kaňonem zpátky, přičemž jsme se ještě snažili najít lepší výhled, ale víceméně bez úspěchu.
U vjezdu do parku jsme chytili internetový signál, tak jsme napsali domů, koupili jsme si kakaové mlíčko a na poměrně příjemných toaletách jsem se mohl oholit.
Vydali jsme se na Escalante a cestou jsme v nějaké vísce napsali a odeslali pohledy. Petra z neznalosti nějaké turisty poslala úplně špatným směrem, když se ptali na poštu, takže jsme se pak po vsi kradli jako zloději, abychom náhodou nepotkali mystifikované bloudiče. Ve vísce mě ještě zaujala cedule "Kodachrome", což je název inverzního filmu od Kodaku, ale tady se ukázalo, že jde o státní park.
Na další cestě měla Petra fotografickou múzu opět u starých aut, zatímco já jsem chtěl najít nějakou protialergickou pilulku, při kteréžto příležitosti jsem přerovnal celý kufr auta a dost jsem se divil, jaké věci s sebou máme. Zastavili jsme také u místního hřbitova, který mě zaujal minimalistickým pojením. Malé náhrobní kameny a jinak nic, jen anglický trávník. Žádné dvoumetrové desky se soškami a mezitím uzounké uličky. Jako u všeho v Americe, i na pojetí hřbitovů je vidět rozlehlost a dostatek prostoru.
Čekalo nás zajímavé pouštní intermezzo. Natrefili jsme na rozcestník, který prašnou cestou lákal na různé zajímavosti, a to až do vzdálenosti asi sedmdesáti mil. Petra prohlásila, že tady na té odbočce máme zaznamenanou jakousi jeskynní soutěsku, kde jsou hezké barvy a hezké světlo, takže se tam dozajista musíme podívat. Já jsem se křižoval, jen jsme sjeli na polní cestu a začali jsme drncat na vymletých hrbolech. Postupně z mé dobrodružné přítelkyně lezlo, že k soutěsce se musí dojít ještě asi dva kilometry. Obdivoval jsem sice její detailní plán a navigační schopnosti, zároveň jsem se ale děsil čtyř kilometrů v poledne rozpálenou polopouští, kde není stín. Po čtvrt nebo půlhodině jízdy jsme dorazili na místo, odkud bylo třeba pokračovat po svých. Sice nebyla nikde žádná cedule, ale stála zde už dvě auta. Cesta nebyla nijak značená, takže jsem očekával bídné zhynutí poměrně záhy. Podle Petřiny navigace se ukázalo, že nás nečekají dva kilometry, ale tři a půl, tedy celkem sedm. (Zpětně se dozvídám, že to bylo vzdušnou čarou, takže je potřeba přičíst ještě jeden bonusový kilometr.) Někomu se to možná může zdát málo, mně by se to asi také zdálo, kdyby mě na konci čekal steak s vinným střikem v chladné hospůdce, leč v daných podmínkách nemohla být o něčem takovém ani řeč.
Pochod smrti probíhal zpočátku pokojně, až na to, že drahá polovička byla neustále v poklusu, kdesi přede mnou. Rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat k nadbytečné námaze a šel jsem si svým tempem. Nemá cenu trmácení popisovat obzvláště květnatě - ve finále jsme soutěsku skutečně našli, dá se dokonce říci, že to bylo dobrodružné. Soutěska samozřejmě zdaleka nebyla tak hezká, aby stála za zvednutí fotoaparátu a navíc v ní byly louže (ano, louže vody!) tak hluboké, že se stejně nedalo dostat dál. O to více nás překvapilo, když se z ní po chvíli vyloupli turisté.
Zpáteční cesta nebyla o nic veselejší, ba naopak. Kvůli zkratce, kterou jsem si vymyslel, jsme měli v nohách spoustu bodláků. Nepřestávalo mě udivovat Petřino nadšení v ťapání v hlubokém písku (prý je skvělé, jak to namáhá svaly). Má partnerka se co chvíli zastavovala na fotografování, což jsem ignoroval a ze zbytků energie si uchovával své tempo a mířil jsem k autu. Tím pádem se bohužel stalo, že jsme se rozdělili a k autu jsme dorazili každý zvlášť. Dostal jsem za to ošklivě vynadáno, což jsem si vykompenzoval tím, že jsem asi hodinu bezvládně ležel na sedačce a usilovně přemýšlel.
Přejeli jsme vysoké hory se spoustou úchvatných výhledů, které Petra dokumentovala, zatímco já jsem se teprve zmátořoval. Potom se před námi aspoň na chvíli vyloupla konečně normální nepísečná krajina s krávami, zlaté břízky, všude kolem nich zeleň a krásné kopečky. Byl už ale podvečer a měli jsme zoufalý hlad. Shodli jsme se, že chceme znovu bagetu ze Subway, která nebyla extra drahá a přitom velká a báječná. Čím více se připozdívalo, tím větší hlad a chuť na bagetu nás honila, v čemž jsme se ještě vzájemně utvrzovali. Navíc jsme se zapřísáhli, že to nehodláme ničím zahánět, že prostě čekáme na Subway. A skutečně, někdy před sedmou večer jsme dojeli do městečka Torey, kde byl přímo na hlavní křižovatce náš vytoužený fastfood.
Celá anabáze nějakou dobu trvala. Vybrat bagetu, maso, sýr, pak rozpéct, pak vybrat ze spousty druhů zeleniny, pak různé omáčky a dresinky. Byla z toho příjemná společenská událost a bagetu jsme ladili minimálně pět minut. Nakonec jsme naladili a odešli ven na lavičku ji do sebe nahrnout. Vskutku nepoznaná rozkoš - kdo neví, neuvěří. Když jsme to do sebe všechno naládovali, shodli jsme se, že ještě jednu napůl bychom zvládli. Petra tedy trochu překvapeně zaváhala, když viděla moji vervu, ale nakonec přisvědčila. Aby to nevypadalo hloupě, ještě jsme natankovali a koupili mapu a na závěr si řekli ještě o jednu bagetu. "Byla dobrá?", zeptala se obsluhující slečna. Nadšeně jsme přisvědčili.
Jako plné sudy jsme se odvalili do auta, kde jsme zážitek pojistili novou půlkou bagety a vydali jsme se dál. Před námi byl zcela nečekaně národní park Capitol Reef. Začal temně rudými skalami, což mě naprosto fascinovalo, ale fotografování bohužel muselo ustoupit bagetám - během posledních pár minut sluníčka už jsme nestihli pořídit žádné snímky. Čím hlouběji do parku jsme se nořili, tím víc nás ohromoval svojí rozmanitostí. Nakonec jsem prohlásil, že tohle chci vidět ještě jednou za dne, a že prostě přespíme. Jediné, co nás hnalo kupředu rychleji, i přes časovou rezervu, byl Aspen. Aspen je lyžařské středisko v Coloradu, nedaleko našeho Denveru. Jsou zde kopce pokryté listnatými lesy, které se na podzim barví do všech možných odstínů a sem jsme chtěli hlavně. S ohledem na podzim v Aspenu a celých Maroon Bells jsme plánovali i termín naší dovolené. Celý velký okruh, který jsme hodlali projet, měl v Aspenu začínat, ale nakonec jsme se podle rad místních rozhodli okruh projet v protisměru a Aspenem končit. Proto jsme trochu spěchali a báli se, aby nebylo listí už opadané. Jak totiž Flétna prohlásila - "pak přijde vítr a listí je dole".
Rozhodli jsme se tedy přeci jen pro přespání v parku Capitol Reef a nocleh jsme hledali dlouho, předlouho. Všude byly jen odbočky na farmy a do soukromých pozemků. Nikde jsme se necítili dostatečně uklizeně a najeli jsme spoustu mil. Konečně jsme našli místo, které se nám zdálo relativně zastrčené a bezpečné. Byli jsme sice pár metrů za branou soukromého pozemku, ale cesta dál byla ještě dlouhá a slyšeli jsme jen bučení krav, tak jsme se rozhodli zůstat. Obklopovala nás tma tmoucí. Vystoupil jsem a otevřel si zadní dveře, abych přerovnal harampádí v autě a mohl sklopit sedačku. Najednou jsem na lýtku ucítil něco vlhkého. Žduch!
Střední, nebo spíš poněkud větší, krátkosrstý pes, přítulný až běda, ososával mi nohy a vrtěl. Ukníkával, když shledal, že kromě výkřiků překvapení umím také hladit a poplácávat. Vděčně mě poskákal a nepřestával se na mě lepit a pošťuchovat mě. Řekli jsme si, že tady tedy spát nemůžeme. Před odjezdem jsem si chtěl opláchnut ruce, takže jsem musel najít vodu na zadních sedadlech, při čemž mi pes dobrácky olízal celá chodidla. Ne, že by to nepotřebovala. Stěží se mi podařilo zavřít dveře tak, aby mezi nimi nezůstala psí hlava a odjeli jsme. Ano, vím, že tam mohl být zlý pes, který mne mohl místo ososávání sníst.
Nakonec jsme zůstali na nějaké odbočce prakticky za parkem, kde byl jen písek a rozpraskané suché naplavené bahno. Nedovedl jsem si vůbec představit, že v takových místech může být někdy nějaká voda. Vypadalo to tam jako v povrchových dolech v Tušimicích.

Fotografie autorů naleznete na: http://dangerita.net/
Jaroslav Mencl