Amerika 3

Yosemity, Las Vegas a další zajímavá místa západu USA navštívíme ve třetím dílu amerického cestopisu

22.9., úterý

Ráno bylo stejně mlžné, jako předchozí večer. Petruška stále opakovala "hají", a i když bylo jasné, že chce maják také zkusit, musel jsem burcovat z pelechu já. V mlze bylo úplně všechno a ani se nám nechtělo vybalovat techniku. Bezradně jsme v tom mokrém větříku přecházeli a čekali, co se bude dít. Najednou prudce vysvitlo krásné nízké ostré sluníčko, takže jsme začali panikařit a připravovat, co jsme dávno měli mít připravené. Ve stresu jsme udělali pár snímků a sluníčko zase zalezlo a už nevylezlo. Čekali jsme ještě asi hodinu, stativy i fotoaparáty úplně mokré, jak se na nich srážela slaná voda, ale nic lepšího jsme už neulovili.
Vydali jsme se zpět po pobřeží. Měl jsem už z domoviny vytyčeno, že se smočím v Pacifiku. Pacifik na mě působí tak velkolepým dojmem a navíc jsem si říkal, že se k němu už nikdy nepodívám, že jsem měl utkvělou potřebu do něj vlítnout bez ohledu na podmínky. Po pár mílích jsme zastavili u pláže. Písek, rackové, zima, vítr, mlha, vlny. Chvíli jsem lenivě seděl v autě a zvažoval jsem, jestli se mi opravdu chce, ale lidská psychika je mocná věc, která má nad tělem jednoznačně navrch. Petra mě hecovala ještě mnohem víc a byla nabuzená do vln jak se patří vběhnout, ale když jsme shledali, že některé vlny jsou jí nad hlavu a jedna z nich ji odnesla málem k Havaji, velmi rychle zase vyběhla. Vznikla z toho vtipná série fotografií. Pak jsme si role fotograf - otužilec vyměnili. No, byl to zážitek.
Vydali jsme se do národního parku Yosemite. Cestou bylo kalifornské vedro a drahá polovička trvala na tom, že se někde pořádně vyplaveme. Dřív jsme ale natrefili na hasičské auto, které nutně potřebovala zdokumentovat. Když jsme se ocitli na parkovišti, ukázalo se, že tam je také pizzerie, takže jsme zapluli, abychom si jednou dopřáli pořádné jídlo. Z velikostí malá, střední, velká, jsme zvolili střední a každý jsme si dali jednu pizzu. Paní, co nás obsluhovala, se zeptala, odkud jsme (na Českou republiku vůbec nereagovala), a dala nám špendlík, abychom se píchli do mapy pověšené na stěně. Dvě České republiky už tam píchnuté byly.
Chvíli jsme čekali a kochali se otylými Američany, kterak si bezedně chodí stále dokola pro kolu s ledem. Když nám na stole přistála pizza, vyděsili jsme se. Vypadala báječně, ale dosahovala obludných rozměrů. Pustili jsme se do boje. Během jídla kolem nás procházeli hasiči a vraceli se ke svému vozu, který Petra chvíli před tím intenzivně dokumentovala (prý pro bráchu, jak u každého hasičského auta tvrdila). Hasiči se jeden po druhém na moji drahou polovičku culili, až jsem z toho byl nervózní a chtěl jsem jim zapálit auto. K žádnému krveprolití však nedošlo. Boj s pizzou prokázal, že nemáme formu a snědli jsme každý sotva třetinu. Paní, vida, jak s pizzou bojujeme, sama nabídla krabici, abychom si zbytek odnesli. Dobrý nápad.
Cestou dál Petra uvadla na místě spolujezdce a dala mi instrukce, ať ji vzbudím až u jezera. Tvářila se přejedeně. Nakonec jsme našli zatopený lom. Na úplně první ceduli byl sice plavající panáček, ale nikde dál jsme o koupání zmínku nenašli, ani nebylo, koho se zeptat, ani se široko daleko na dohled nikdo nekoupal. Viděli jsme akorát rampu pro spouštění člunů z automobilových přívěsů. Dojeli jsme k pláži, stoupli si po lýtka do vody a meditovali jsme, zda ta voda není podezřelá. Petra se nejvíce bála sousty ryb, které lačně čekaly u břehu, nenechaly se ničím vylekat a slyšely na jméno piraně. Po opravdu dlouhém váhání, během kterého jsem si přemáchal nějaké oblečení, jsme se vystřídali ve vodě a nic nás neukouslo.
K večeru jsme dorazili do Yosemitu, když jsme předtím minuli Červené hory a čínskou vesnici s čínskou školou. Na vstupu do parku jsme se konečně zeptali na správný čas, abychom si srovnali časový posun. Dojeli jsme do centrální části parku, Yosemite Valley. Park je výrazně menší, než Yellowstone a není zdaleka tak různorodý. Jsou tu vysoké holé skály, které lákají horolezce a jsou tu obrovské borovice a místy sekvoje. Často tu jsou také stopy po lesních požárech, ale vypadá to, že stromy se s požáry vyrovnávají poměrně dobře.
Několikrát jsme si prokličkovali Yosemitské údolí a udělali jsme pár fotografií. Bylo už pozdě a začali jsme hledat kemp. Nepoučeni předchozími nezdary, naivně jsme doufali ve snadný úkol. Nikoli. Žádný ze čtyřech kempů v údolí neměl volná místa. Setmělo se. Petra se tentokráte obávala medvědů víc než předtím, což na mě částečně přenášela a ani mně se nechtělo spát na náhodně vybraném odpočívadle u silnice, když nám v kufru tak báječně na sto honů voněla pizza. Mohli jsme se vrátit buď na samý začátek parku, kde byl volný kemp, nebo pokračovat vysoko do hor na Glacier Point, kde byl ještě jeden kemp. Zvolili jsme druhou možnost, protože máme v sobě ducha dobrodružného. Řízení bylo únavné, protože nešlo moc zrychlit, kvůli obavám ze srážky se zvěří. Dlouho jsme se potmě škrábali do kopce, až jsme dojeli k šest mil dlouhému rozkopanému úseku silnice, který měl podle informací v mapě znamenat půlhodinové zpoždění. Kemp jsme našli kolem desáté večer, ale pro změnu jsme nenašli místo, kde se rezervovat. Nakonec se ukázalo, že kemp je bezobslužný, můžeme si vybrat místo, na něj připlácnout vyplněný formulář a jeho druhou část spolu se čtrnácti dolary vhodit do schránky u vjezdu. Rychlé a jednoduché, i když v Česku by to zcela jistě nefungovalo. Našli jsme si místo, vykašlali jsme se na stavění stanu a sklopili jsme sedačky. Dokonce jsme poprvé využili bear boxu, tedy plechové skříně, do které se ukládá jídlo, aby se medvědi nedobývali do aut, a dali do něj zbytky pizzy.

23.9., středa

Ráno jsme měli budík opět nastaven tak, abychom stihli svítání a nejlepší světlo, ale hrubě se nám nechtělo vychumlat ze spacáků. Když jsem se odhodlal a došel si vyčistit zuby k toaletám, už jsem nad lesem viděl růžové paprsky. Klusem jsem se vrátil, vyburcoval druhého chumlona v autě a vyrazili jsme dál do kopců ke Glacier pointu. Nedařilo se nám najít nějaké pěkné místo, takže jsme prostě "někde" zastavili a vyběhli jsme na kopeček.
Sluníčko zakrátko vyšlo, zlatě olízlo kamení na kopečku, což jsme se pokusili vyfotografovat a už jsme jeli parkem dál. Na dalším parkovišti nám zapózovaly srnky a krkavci a také jsme do sebe dosoukali pizzu. Poslední zastávkou byl Glacier Point kde jsme se víceméně bez úspěchu pokusili pro maminky zvěčnit výhled na obrovské skály. Sluníčko už stálo vysoko, na nebi nebyl třetím dnem ani mráček a dohlednost ve slabém oparu nebyla nijak slavná. Otočili jsme se mírně zklamaně zpět do parku, abychom se vydali k jeho severovýchodnímu výjezdu. Bylo poledne.
Znovu jsme se zastavili u skály Kapitán, známé horolezecké lahůdky a vyfotografovali jsme si ji tentokrát s lépe osvětlenou říčkou v popředí. V severní části parku, kterou jsme chtěli už jen profrčet, jsme najednou shledali, že motivů je mnohem více a dělali jsme časté zastávky. Zastavili jsme u báječného průzračného jezera Tioga, kde jsme udělali pár snímků, a pak jsme do něj hupli. Na mě bylo studené až hrůza, určitě studenější, než Pacifik, ale civilizovaný člověk má zkrátka až zbytečně vsugerovanou touhu po hygieně. Osvěžení bylo báječné. Stačilo mi krátké smočení, zatímco Petruška se musela chvilku vyplavčit. Pak se sušila a já jsem ještě mlsně obcházel břehy jezera s fotoaparátem, abych ulovil nějakou tu krajinku. Na jedné z dalších zastávek, kde jsme mohli lézt po skalách a hledat desítky motivů, jsme se rozdělili, aby si každý nalovil, co hrdlo ráčí. Když se mi ale začínalo zdát, že jsme rozdělení už dlouho, začal jsem svoji polovičku hledat a volat. Jak jsem se zpětně dozvěděl, i ona hledala. Spatřila mě, rozběhla se ke mně. Skoro to byl happyend, akorát se na poslední chvíli ukázalo, že to nejsem já, ale někdo docela jiný.
K večeru jsme opustili park. Cílem hry bylo dojet na západ slunce k Mono Lake, jezeru se slanou vodou a zvláštními tufy, podivnými přírodními vyvřelými skulpturami, které jako jehly čněly do výšky. Dříve vystupovaly přímo z jezera, dnes, kvůli ustupující vodě, spíše lemují pobřeží. Na jedné z naučných cedulí jsem si přečetl vtipný recept, že když do vody nasypeme jedlou sodu a sůl, dostaneme vodu, jaká je v Mono Lake.
Užili jsme si západ slunce společně s několika dalšími fotografy, kteří se motali po pobřeží. Po západu jsme se ještě snažili nachytat fialové barvičky oblohy na bílých tufech, což se sice částečně podařilo, ale museli jsme se vyplatit komárům. Psychologicky ještě hůře působila mračna a mračna mušek, která se jako černé koberce zvedala z pobřežního bahna, když jsme procházeli kolem.
Téměř za tmy jsme dorazili zpět k autu a vydali jsme se směrem Las Vegas. Nebylo nám moc jasné, kam dojedeme, ale chtěli jsme hledat odpočívadlo. Svištěli jsme noční prázdnou dálnicí, ale žádné místo k odpočinku nepřicházelo. Byli jsme už utrmácení, hodiny ukazovaly deset a ujeli jsme od Mono Lake ještě asi 200 kilometrů. Nakonec už to nešlo dál a vzali jsme první odbočku doprava s tím, že zkusíme najít vhodné místo, abychom se někam uklidili. Ejhle, po chvíli se před námi vyloupl samoobslužný kemp, jako den předešlý - tentokrát jen za deset dolarů. Zaplatili jsme, našli místo, zaparkovali a zahájili jsme konverzi do noční úpravy. Kemp byl rybářský, tudíž u potoka, tudíž plný komárů. Během chvilky jsme měli v autě slušnou komáří útočnou jednotku. Když jsme naposledy zaklapli dveře, začala Petra roztleskávat. Roztleskala tucet kousků a umdlela - já jsem si jako majstrštyk nechal poslední dva. Ulehli jsme.

24.9., čtvrtek

Ráno raníčko panna vstala, pravil Erben, ale nám se nechtělo. Drahá polovička prohlásila, že se už dva dny pořádně nevyspala, a že nikam nepůjde. Dokonce jsme neměli ani nařízený budík, protože jsme v noci ujeli fůru kilometrů a nevěděli jsme, jak vypadá krajina kolem nás. Jakmile jsem se ale podíval z okna, růžověly se kousek od nás vysoké hory. To mě utvrdilo v přesvědčení, že musíme opět chytit východ slunce. Petře nepomohla ani obligátní hláška, že jí chybí popředí. Vyrazili jsme rovnou z kempu polní cestou a po pár kilometrech jsme vyskotačili z auta. Do reality nás uvrhly roje komárů. Navlékli jsme se sice od hlavy až k patě, ale co naplat, když takhle člověk postává u stativu a čeká na světlo, je ten dotěrný hmyz velmi nepříjemný. Petra si ani moc nestěžovala, zatímco já jsem zuřil. Utekl jsem proto do auta dříve a aspoň jsem se zkulturnil, poklidil si a napsal pár řádků cestopisu.
Další cestu jsme měli naplánovanou do ghost townu. Petruška byla skeptická, jestli zafunguje navigace střelená od počítače, ale vše klaplo podle plánu. Klobouk dolů před hlavní navigátorkou, ale i před kouzelnou krabičkou. Dojeli jsme do polopouštního ospalého městečka, kde nejprve naši pozornost upoutala požární zbrojnice, která vypadala spíše jako průřez historií kalifornských hasičů. V jedné ze stinných uliček jsme nechali auto a začali jsme městečko pročesávat. Nejvíc jsme pásli po vracích starých aut a dalších industriálních perlách. Vskutku, něco jsme nalovili a nepřestávali jsme se divit zvláštní mrtvé atmosféře ghost townu. Řada domků tu své obyvatele měla, ale i tak byl celkový dojem mírně hororový. Hasičská zbrojnice, která vypadala, jako by se tam něco událo naposledy před dvaceti lety, pozemky s obytnými přívěsy působícími úplně stejně, terasa domu s figurinou mrtvého starce na lavici, pohřebiště různých strojů, "vrakoviště aut, co nejdou už dát do kupy", jak zpívá Pavel Dobeš a do toho všude ostré plevelnaté keříky a pouštní slunce. Na cestě zpět k autu nízko nad námi přelétly dvě stíhačky, což Petruška komentovala "a hlavně jsme viděli dvě F18 Hornet, to je super, to musíš dát do cestopisu!"
Zamířili jsme k Death Valley, Údolí smrti. Cesta byla dlouhá a sluníčko peklo celý den, k večeru víc a víc. Těsně před Death Valley jsme měli sjet odbočkou po prašné cestě přes vyhlídky a další fotogenická místa. K odbočce dorazili a zjistili jsme, že cesta je opravdu špatná, a že nám dovoluje rychlost něco přes dvacet kilometrů v hodině. A že by nás takhle čekalo minimálně 70 kilometrů. Nahánělo nám strach, že by se v pouštní krajině v pekelném vedru, bez mobilního signálu, něco stalo s autem. Ostatně, nechtěli jsme ho ani moc trápit, když bylo půjčené. Dlouho předlouho jsme stáli na odbočce a váhali. Petra nakonec použila moji metodu a hodila si dolarem. Zaplaťpámbu, padla nám hlavní silnice. Neradostně a zklamaně, uposlechli jsme. Ve skutečnosti mě to dost uklidnilo: jednak to znamenalo ušetření dost času a jednak jsme významně snížili riziko bídného zhynutí v poušti.
Jak se asi dalo čekat, údolí nás ohromilo. Obrovské rozlohy, úroveň na hladině moře a po okrajích vysoké hory. Sjeli jsme do údolí, upekli se v mrtvolném vedru, a silničkou, nad kterou se fatamorganovsky tetelil vzduch, jsme znovu šplhali do kopců. Podle značky jsme vypnuli klimatizaci, aby přetížené auto vůbec kopce zdolalo. Nahoře jsme zjistili, že to byla jen malá předvoj, že hlavní část údolí je teprve před námi. Sjeli jsme tedy znovu do dolíku, kde bylo tentokrát trochu živěji, nějaké hotýlky, pumpa, vychlazený obchod se suvenýry, kam jsme zapluli udělat turistickou tržbu. Nedalo nám to, kromě sendvičů, sušeného masa, vody a jablíčka jsme si koupili dvě trička "Death Valley". Pak jsem si ještě dopřál na toaletách holicí rituál. Toalety hlídali krkavci s hlavou na stranu a s otevřeným zobákem. Vydali jsme se dál.
Zastavili jsme u bývalé vodní plochy, která byla opravdu velmi bývalá, takže prakticky nebylo co k vidění. Snad jen malí bílí gekonci, vtipně cupitající po písku, aby se od něj moc neohřáli. Cestou nás pobavila ještě odbočka na věznici s cedulí "zákaz stopování".
Ještě než jsme opustili údolí, projížděli jsme kolem Big Dune, velké písečné duny. Drahá polovička měla velmi neodbytnou potřebu dunu fotografovat. Sjeli jsme podle cedule na prašnou cestu a drncali jsme po ní. Touha byla opravdu silná, takže jsme stále jeli a jeli, i když jsme se vlastně vůbec k duně neblížili. Po několika kilometrech jsme shledali, že se k duně značenou cestou nedostaneme, takže řidička nekompromisně odbočila na cestu ještě prašnější, přímo k duně. Asi po kilometru bylo už písku tolik, že by bylo riskantní pokračovat. Stále jsme byli ještě od duny daleko. Mě osobně nijak nelákala, ale svoje hlasovací právo jsem raději neužil. Petra sama shledala, že se k duně nedostaneme, a že to celé byla akorát ztráta času, ale hlavně ji mrzelo, že nebude mít písečnou fotografii. Zanadávali jsme si na americké značení, protože cesta kolem duny byla pouze okružní, nikoli přímo k duně, jak lákala cedule.
Těsně před západem slunce jsme sjeli z dálnice, abychom vyfotili Joshua Tree, strom Joshuův, zajímavou to rostlinu. Na jih od Las Vegas, asi 500 kilometrů, je celý národní park Joshua Tree, do kterého jsme nakonec nezajížděli. Tady jsme si ale mohli udělat pár snímků pro doplnění koloritu cesty. Také jsme si po delší době ohřáli těstoviny z konzervy. Na závěr zastávky jsme se umyli ze zásob užitovkové vody, kterou jsme s sebou vezli ještě z Yosemitu. Zkrátka byli jsme tak akorát zralí do automobilové postele, leč rozhodli jsme pokračovat do Vegas.
Opět jsem vyhrál tu skvělou šanci řídit v hustém provozu. Ve Vegas zřejmě neexistují silnice, které by měly méně než pět pruhů. Rozdíl od San Francisca byl pouze ten, že jsme přijížděli v noci, takže se řídilo o to hůře. Zajímavé na příjezdové dálnici také bylo to, že jejím sponzorem je KIA. Město z dálky upoutávalo obrovským množstvím světel. Na okrajových částech jsme se chvíli snažili ulovit wifi připojení k internetu, abychom si našli něco o Vegas a ideálně nějakou mapu, kam vůbec jet, leč nezadařilo se. Jeli jsme tedy nazdařbůh podle navigace, která nás směrovala skrze centrum na populární vyhlídku za městem. Byl už večer, doba, kdy dávno chrupkáváme, kvůli vstávání před svítáním. Shodovali jsme se, že se nám "do toho" vůbec nechce. Kdesi poblíž centra jsme sjeli na parkoviště a podařilo se nám v navigaci lokalizovat vyhlídkovou věž ve městě, která byla dobrým opěrným bodem a fotografickým lákadlem. Z parkoviště jsme se vymotávali nějak zvláštně, a když jsem s ostrým odpichem vyplul zpět na dálnici, z protějšího pruhu za námi do protisměru vystartovalo policejní auto. Tak jsme si užili zase trochu toho adrenalinu, představoval jsem si počítačovou hru a honičku s policií nočním Las Vegas, nicméně jsem pokojně a co nejpomaleji roloval k dalšímu semaforu. A hle - policejní vůz se spokojeně zařadil vedle nás a jel si svou cestou.
Dojeli jsme k věži Stratosphere Tower a našli parkoviště před suvenýrovým nákupním centrem. Ačkoli jsme byli téměř v centru zábavního místa, nejspíš největšího na celé zeměkouli, cítili jsme se ve stresu, nepohodě a celé "to" v nás vzbuzovalo averzi. Se stativy a fotobatohy jsme se vydali do downtownu, abychom tedy ulovili nějaké noční fotografie. Bylo odporné vedro a všude kolem proudili turisté, a všelijaké skutečně pochybné existence, o kterých si může pražské hlavní nádraží nechat jen zdát. Čím dál jsme procházeli centrem, tím otrávenější pocit jsme měli z neuvěřitelně konzumního systému, který ve Vegas - zřejmě vzoru vyspělé civilizace - vládne. Jistě jsme počítali s tím, že uvidíme něco, co se hnedtak nevidí, ale realita byla přesto šokující. Doufal jsem, že si město zkusím užít, ale nevyšlo to. Zřejmě bych tu potřeboval chvíli pobýt, vědět, co a jak, zvyknout si na vedro, umět lépe anglicky a hlavně mít mnohem, mnohem více bankovek s obrázkem pana Franklina (na kterých je trochu překvapující nápis "věříme v Boha").
Maminky by možná řekly, že město je zkažené, že to za jejich mladých let nebylo, a že civilizace spěje k záhubě. Já bych spíše řekl, že z toho všeho čišela marnost a bezradná rozjívenost "co bych si tak ještě dal". Nepodařilo se nám udělat žádnou fotografii. Možná bude dobrá jedna, s odpadkovým košem, na kterém je nápis "Satan".
Ušli jsme tak dva, tři kilometry a shodli jsme se, že nás to opravdu nebaví. Vrátili jsme se a - odjeli jsme. Udělali jsme ještě celkový snímek nad městem, natankovali jsme a to bylo naše nejspíše poslední setkání s Las Vegas. Cestou nad městem postávala podél silnice auta, u kterých se výhledem na město, nebo možná spíš na momentální partnerku, kochali jejich řidiči.
Vyjeli jsme do skal nad městem, namířili jsme si to k přehradě Hoover Dam a konečně našli odpočívadlo, kde jsme mohli aspoň trochu skrýt auto. Stejně byl v noci kolem nás provoz a přistála u nás ve svých autech nějaká omladina, ale nikterak nás nerušila. Horší bylo vedro, které se za celou noc nezlepšilo. I s pootevřeným okénkem nebylo třeba zalézat do spacáků.

Fotografie autorů naleznete na: http://dangerita.net/

Jaroslav Mencl