Americký cestopis V

Podívejte se s námi do Arches, Aspenu a na další půvabná místa jihozápadu USA v pátém dílu amerického cestopisu!

30.9., středa

Večer bylo vedro, takže jsme chvíli leželi s otevřenými dveřmi, než jsme šli spát. V noci byl silný vítr a trochu sprchlo. K ránu již tak silný vítr začal zesilovat. Nakonec už byl silný tak, že jsme byli oba vzhůru. Bylo asi pět hodin. Postupně se začalo zdát, že vítr se stává naprosto šíleným. Petra se mě asi pětkrát zeptala, jestli se bojím, že ona ano. Začala spřádat krizové hypotézy a vymýšlet, jestli je lepší někam jet, nebo někam volat, nebo něco úplně jiného. Vítr s autem házel tak, že jsme se báli brzkého převrácení na bok a střechu. Shodovali jsme se, že je asi lepší stát víceméně v poušti, kde na nás nemůže přiletět větev nebo střecha od souseda. Nevěděli jsme, jestli auto postavit tak nebo tak, aby se kývalo co nejméně, ale asi to bylo jedno. Vzpomněli jsme si, že máme pod autem sandále. Bylo těžké dveře otevřít tak, aby nám je vítr nevyrval z ruky. Moje sandále kupodivu byly na místě, z Petřiných byla na místě jen polovina. Takže jsme rozsvítili dálkové a chvíli se točili, abychom našli druhý sandál. Pak jsme ho ještě museli ulovit. Vystoupení z auta v tom příšerném větru nepřipadalo v úvahu. Vítr šlehal pískem o auto, do toho občas zapršelo. Semtam prásknul blesk, který osvětlil celou krajinu a nad námi byl vidět černý mrak bez konce. Vůbec jsme nevěděli, co dělat. Na silnici samozřejmě neprojelo ani auto. V rádiu jsme se snažili naladit nějaké záchranářské informace, ale bez úspěchu.
Nakonec začal být vidět konec mraku a vítr se trochu ztišil. Ulevilo se nám. Nicméně jestli bylo v Aspenu ještě v noci nějaké listí na stromech, tak ráno už asi těžko. Po šesté už kolem nás projelo pár aut, tak jsme se rozhodli vydat zpět parkem a hledat místo na svítání. Obloha byla dramatická a vítr stále vytrvával. Ujeli jsme několik desítek kilometrů, ale stále jsme nebyli spokojeni s výhledem a svítání se blížilo. Nakonec jsme zůstali stát na horizontu, ale stejně v dálce před námi byla skalnatá stěna, a ještě mnohem dále před ní štíty čtyřtisícovek. Vystoupili jsme z auta, abychom vyzkoušeli, jestli se vůbec dá nějak fotit. Vítr mlátil s dveřmi, že to bylo na pováženou, a funkce stativu byla také spíše ilustrativní. Na obzoru se chvíli rýsovala oranžová záře, ale dlouho nevydržela a vrátila se za mraky.
Pustili jsme se zase zpět do údolí a konečně jsme si za denního světla prohlédli park aspoň v okolí silnice. Každým kilometrem jsem byl u vytržení. Skalní monumenty všech možných tvarů a barev. Chvíli jako krajina na Marsu, chvíli stromy kolem říčky, chvíli skály úplně rudé, pak vlevo od silnice bílé, vpravo černé. Park (a asi i celý Utah) na mě svojí rozmanitostí udělal zatím snad největší dojem.
Udělali jsme pár obrázků rudých hor, spíše pro dokumentační úplnost, protože světlo bylo příliš obtížné. Vydali jsme se směrem k národnímu parku Arches, parku skalních oblouků. Vítr byl stále silný. V dalším polomrtvém městečku Hanksville jsme vystoupili na první pumpě, protože nás honila mlsná po čokoládovém mlíčku. Vítr nám vyškubnul dveře z ruky. Pumpa byla úplně vyjedená. Nakoupili jsme na ní předraženou vodu a jedno jablíčko a natankovali jsme. Na závěr vítr při otevírání opět vytrhnul dveře a praštil jimi o čerpadlový stojan, čímž vznikl další vydatný zásek na autě. Čokoládové mlíčko nás čekalo až na další pumpě. Jeli jsme dál a nořili jsme se opět mezi červené skály. Asi po patnácti mílích se ukázalo, že jsme v roztržitosti z hledání pumpy s mlíčkem zapomněli odbočit a jedeme špatně. Nu, hurá zpět do Hanksville.
Tentokráte jsme to trefili lépe. Před námi byly neuvěřitelné dlouhé rovné úseky, zvlněné jen vertikálně a po obou stranách silnice byla prakticky poušť. Vítr bral celá mračna písku a vál je přes silnici. Místy bylo pro písek vidět opravdu špatně.
Na další pumpě, už ani nevím, pro co jsme tam stavěli, opět zuřil ve vzduchu písek. Všimli jsme si tam sprchy za pět dolarů, ale vzhledem k počasí asi nemělo smysl o ní uvažovat. Když jsem se vrátil zpět do auta a byl jsem rád, že mám klid od větru a věčného písku v očích, všiml jsem si, že vedle stojí malý terénní jeep bez střechy. Pán urputně drhnul přední (zcela neprůhledné) sklo, zatímco paní sedící "uvnitř", jen s útrpným výrazem čekala. Naprosto si nedovedu představit v té smršti cestovat kabrioletem.
Brzy jsme dojeli do Arches. Zrovna jsme mohutně ládovali dobré kakaové sušenky, když na nás vyšla řada na placení u vstupního okénka. Petřino "háj" bylo dosti plnopusé, takže vtipkující pán v okénku parodoval pozdrav s plnou pusou. Udělil nám několik instrukcí á la plná pusa, takže se Petra natáhla pro krabičku se sušenkami a nabídla mu. Pán si nadšeně dvě vzal a popřál nám krááásný den. Hnedle jsme měli lepší náladu.
Začali jsme postupně projíždět parkem a obhlížet kamenné přírodní skulptury a lomili jsme rukama nad zoufalým světlem, respektive prachem a pískem ve vzduchu. Petra si vyžádala tortillu s čedarem, čemuž jsme se podivil, protože podle mého obojí muselo být v příšerném stavu. Ona se nedala a trvala na svém. Nebudu naturálně rozepisovat detaily, ale když okusila první sousto, bylo jasné, že tudy cesta nevede.
Dojeli jsme na konec parku a dál jsme se vydali pěšky na malý okruh (asi 2,5 kilometru) kolem Landscape Arch, nejznámějšího oblouku parku. Cesta byla dosti útrpná - i když jsem měl hlavu zabalenou v kapuci, neustále jsme měl v očích a ústech písek. Překvapovalo mě, že líní Američané i v takovém větru pochodují pískem s námi. Možná to všechno ale byli turisté ze zahraničí. U oblouku se ukázalo, že na něj jde naprosto špatné světlo a vytahovat fotoaparát nemá cenu. Cestou k oblouku jsem se ostatně zařekl, že na "hlavní výlet odpoledne", na Delicate Arch, rozhodně nepůjdu. Nejen kvůli písku v očích, ale také proto, že jsem se bál účinků písku na naši fototechniku. I tak už různé otočné voliče a ostřicí prstence pěkně skřípaly pískem.
Delicate Arch je sice krásná a populární atrakce, kterou jsem si opravdu vyfotit chtěl. Petra byla pevně rozhodnuta na oblouk jít, čímž vznikalo dilema. Na jednu stranu bych jí záviděl, že tam došla, viděla a vyfotila. Na druhou stranu jsem byl rád za to, jak jsem moudrý a hodlám ušetřit techniku. Po pár kilometrech jsme dojeli k parkovišti, kde začínal výlet k oblouku. K mému velkému překvapení se vítr docela ztišil a i světlo vypadalo lépe. To bylo jasné znamení - musím jít také.
Vydali jsme se spolu do kopce na cestu, která má dva a půl kilometru. Petra hnala jako blázen, protože se bála dlouhých stínů a rychle zapadajícího slunce. Dostala svůj typický amok, se kterým jsem si nechtěl konkurovat a poslal jsem ji napřed.
V klidu jsem dorazil na místo a shledal, že máme před sebou ještě hodinu nebo spíše dvě dobrého světla. Obhlédli jsme situaci a vytvořili spoustu fotografických variant. Lezli jsme nahoru, dolů, doleva, doprava. Někteří z nás, zejména ti hezčí, lezli na padací místa (a že bylo kam padat), až se ti méně hezcí hodně báli.
Vyčkali jsme si až do úplného západu slunce. Poslední půlhodinu byla už tak ukrutná zima, že jsme se od stativů sotva zvedli. Fotografů bylo na místě dost. Někteří bezradně pobíhali, hledaje kompozici, jiní spokojeně seděli u aparátů, další posílali své partnerky pózovat před oblouk, čemuž se ostatní smáli. Petra byla, jako známá širokoúhlá lovkyně, v první linii, takže je možné, že vadila v záběru nejen mně. Více ale vadili ostatní pobíhači.
Když jsme konečně dočkali západu slunce a bylo jasné, že divadlo skončilo, vydali jsme se zpět k autu, víceméně poklusem, protože nám byla zima úplně na všechno. Cestou jsme trochu roztáli a v autě jsme regulátor topení otočili doprava. Zajeli jsme na jednu z vyhlídkových odboček a nachystali se k noclehu. Vítr už moc nefoukal, ale bylo jasné, že se znatelně ochladilo.

1.10., čtvrtek

Šli jsme spát hodně brzy, už po osmé, takže ráno kolem páté jsem nemohl udržet víčka přiklopená. Navíc zase pořádně foukalo a auto se pohupovalo. Pro svítání jsme si vybrali Balanced Rock, tedy kámen balancující na jehle - podivuhodnou přírodní hříčku. Byla totiž v parkových novinách na seznamu míst, které osvětluje ranní sluníčko. U skály se bohužel ukázalo, že ráno na ni světlo sice jde, ale až dost pozdě, protože je ve stínu jiné skály. Světlo postupuje ale rychle a někam přejíždět nemělo smysl. Po odfocení Balanced Rock jsme ještě popojeli na Turret Arch. Na závěr naší návštěvy Arches jsme zastavili na piknikovém odpočívadle a ohřáli jsme si konzervy s fazolemi a s kuřecím masem.
Vydali jsme se z parku na obhlídku do Moabu, nedalekého městečka. Chtěli jsme si koupit opět čokoládové mlíčko, ale ukázalo se, že Moab je naprosto turistické místo s kavárnami, suvenýry, zlatnictvími a podobnými nesmysly, ale normální obchod jsme nenašli. Rozhodli jsme se tedy pro přesun do Coloradských hor. Čekala nás dlouhá cesta po dálnici, během které Petra intenzivně přemýšlela ve sklopené sedačce, zatímco já jsem tak měl prostor naladit si stanici s klasickou muzikou. Probuzení z přemýšlení přišlo akorát v okamžiku, kdy jsem parkoval u Subway. Kromě tankování jsme měli v plánu bagetu. Zjistil jsem ale, že u pumpy je možnost sprchy (za nekřesťanských asi 120 korun), což jsme si konečně nechtěli nechat ujít. Při přípravách na koupel a přehrabování se v kufru jsme zjistili, že se nešťastnou náhodou vykydnul prakticky nový šampon a museli jsme asi deset minut likvidovat následky této ropné katastrofy. Nešlo to moc snadno a Petra silně hudrovala, zatímco já jsem se jen bezmocně smál. Vše se ale zadařilo a nakonec jsme chválabohu zapluli do sprchy. Byl to báječný pocit, který jsme završili bagetou Buffalo Chicken.
Jeli jsme dál až do hor, kde Petra konečně očekávala typickou podzimní přírodu, zlaté listí ještě na stromech, potůčky s kamením a nad tím vším majestátné zasněžené štíty čtyřtisícovek. Našli jsme. V pozdní odpoledne jsme dorazili k podhorskému městečku Monrose. V jeho okolí se rozkládá National Forest (něco jako menší bráška národního parku), kde jsme se fotograficky vyřádili. Přesto měla drahá polovička stále nucení, že musíme do Aspenu a obklopujících Maroon Bells.
Když zašlo sluníčko, vymínil jsem si, že přeci nepojedeme v noci stopadesát mil, ale že naopak najdeme zase jednou kemp, kde rozbalíme stan, když už ho máme. Ve stanu se navíc našinec může trochu přitulit, na rozdíl od auta, což už mi moc chybělo.
Petruška se svojí utkvělou představou příštího svítání v Maroon Bells moc nadšená nebyla, ale všechny argumenty, věcné i citové, byly na mé straně. Po nedlouhé jízdě jsme natrefili na samoobslužný kemp. Vyžadoval 6 dolarů jako vstup do parku a 14 dolarů za nocleh. Částky musely být skutečně zvlášť ve dvou obálkách, což jsme nebyli schopni v drobných najít, takže jsme do druhé z nich prostě dali místo čtrnácti třináct. Smůla.
Stan jsem stavěl prakticky za tmy a byla pořádná zima. Přeci jen začátek října ve více než dvou tisících metrech je znát. Tento den k večeru jsme pokořili pět tisíc mil.

2.10., pátek

V noci mi byla větší a větší zima, přestože jsem se trochu přioblékl. Zřejmě to ale chtělo i dlouhé kalhoty a ponožky. Různě jsem se převaloval a hledal polohu, takže jsem měl ramena otlačená a vzpomínal jsem vděčně na spaní v autě. S hlavou s kopce se mi stále ucpával nos. Zkrátka jsem byl nespokojený, zatímco Petruška vedle mě funěla jako mimi. Několikrát jsem si už říkal, že snad se blíží ráno a vstaneme - bohužel jsme si zapomněli vzít do stanu telefony a nevěděli jsme, kolik je hodin.
Nakonec jsem nevydržel. "Už pojedeme?". "Cože??", logicky reagovala drahá polovička. Vysvětlil jsem jí tíživost situace a dotkl se jí zmrzlým nosem, aby bylo jasno. Je to úžasná žena - velmi neochotně, ale přisvědčila. Přesunula se do auta, zatímco na mně bylo uklizení celého stanu. Fuj, při tom jsem se věru neohřál. Když jsme zvedali kotvy, bylo asi 3:40, topení běželo naplno a GPS ukazovala -2°C. Čekaly nás minimálně dvě hodiny jízdy do svítání, během kterých se mi nepodařilo nijak zvlášť pořádně prohřát. Petra mě nechtěla nechat řídit, takže jsem aspoň chrupal zachumlaný v mírně sklopené sedačce. Cestou nás v horských serpentinách ještě za tmy předjížděl neuvěřitelně hazardně truck - náklaďák s cisternou. Řítil se přes dvojitou plnou čáru a předjížděl tři auta najednou. Blázen - čekal jsem, kdy ho dojedeme vyklopeného v příkopu.
Naše cesta přes Gunnisson a Crested Bute do Aspenu zahrnovala úsek, který nevypadal podle mapy zrovna na první třídu - tak v nás poněkud stoupaly obavy, co se bude dít. Buď těch dvacet kilometrů po polní cestě zvládneme, nebo budeme muset hory objet po dálnicích aspoň sto mil.
Začínalo ranní šero, když jsme odbočili na kýženou silničku, ze které se záhy stala prašná štěrková cesta. Nevypadala vůbec špatně, tak jsme spokojeně pokračovali. Dostávali jsme se mezi pastviny, na kterých se probouzely krávy a koně. Brzy se před námi vyloupl pěkný výhled na hory a svítání se blížilo, ale ještě jsme pokračovali dál. Dostali jsme se do místa, kde se páslo stádo krav a dvě z nich stály na silnici tak zarputile, že se nám nedařilo s nimi kamkoli pohnout. Pomalu jsme do nich najížděli, ale nemělo to efekt. Petra velitelsky rozhodla, že se otočíme a na svítání se kus vrátíme - k výhledu na hory. Vrátili jsme se tedy a čekali. Byl jsem stále ještě nějaký promrzlý, tak jsem tomu moc nedal - narafičil jsem stativ a běžel zpět do auta.
Po východu slunce jsme pokračovali cestou dál do kopců a podařilo se nám prorazit krávy. Ještě o kus dál se cesta zhoršila dost rapidně a bylo téměř nemožné po ní normálním autem jet. Zrovna jsem se šel pěšky kouknout napřed, když za námi přijel Jeep. Zeptal jsem se mladíka za volantem, jestli zná cestu do Aspenu. Pravil, že tam jede poprvé, ale všude četl, že je potřeba auto s vysokou světlostí podvozku a našeho sedana rozhodně nedoporučuje. Když odjel, tvrdohlavě jsme se rozhodli, že to zkusíme dále. Ujeli jsme asi sto metrů a pak už to opravdu nešlo ani s velkou snahou. Navíc byl před námi poměrně hluboký brod. Tak tak se nám podařilo auto otočit a vrátit se na normální cestu. Díky schopné řidičce vytrénované z lovení sov v Jizerkách!
Museli jsme se tedy vydat dálnicemi a celé hory objet. V jednom z městeček cestou jsme se stavili ve Walmartu pro ranní mlíčko a byli jsme šokováni, že v tak velkém obchodě mají všechno od pneumatik po dětskou plenku, ale jídla moc ne a vůbec nemají chladicí boxy na uzeniny a sýry. Co naplat, nakoupili jsme aspoň nějaké laskominy a pokračovali jsme dál. Konečně se udělalo teplo a já jsem roztál.
Cestou následovalo několik fotografických zastávek a dostali jsme se do hor na rozvodí Pacifiku a Atlantiku, což na mě udělalo dojem. Byli jsme ve výšce 3448 metrů nad mořem. Nikdy jsem tak vysoko nebyl, ale považoval jsem si to, i když jsme se tam vyšplhali autem. Po přejetí hřebenu jsme měli chvíli fotografovací pauzu. Původně jsme zastavili kvůli horám s potůčkem, ale přiletěli k nám drzí ptáčci, tak jsme s nimi dobrou půlhodinku laškovali.
Začali jsme se přibližovat Aspenu a shledali jsme, že překonáme nadmořskou výšku ještě větší než dopoledne - 3686 metrů nad mořem. Nahoře byl sníh a pěkně větrno. Museli jsme se samozřejmě zvěčnit u cedule s nadmořskou výškou uvedenou ve stopách. Trochu jsme se potýkali se složitým světlem a samospouští, takže když se nám snímek vydařil, okolo stojící udělali "wooow" a zatleskali, jako že to dobře dopadlo. Cesta dolů se nesla ve znamení neustálého ohlížení se, jestli zlaté stromky, říčka a zasněžená hora jsou v dobré kompozici a tudíž hodné zastávky. Moc se nedařilo, ale zase jsme si ohřáli těstoviny, do nichž jsme naházeli česnek a bylo nám fajn.
K večeru jsme dorazili do Aspenu. Městečko na nás hned na první dojem zapůsobilo příznivě, ale projeli jsme ho a pokračovali jsme do Maroon Bells, kde Petra očekávala vysněné svítání u jezera, s horským štítem. Dorazili jsme na místo, kde jsme zjistili, že jezero je asi třicet metrů od parkoviště, takže se daly očekávat na svítání davy fotografů. Scenérie nevypadala špatně, ale vzhledem k předchozím svítáním jsem byl stejně mírně skeptický. Bylo asi pět hodin odpoledne, takže jsme se rozhodli ještě pro návrat do Aspenu a malou procházku po turisticko-lyžařském středisku. Cestou si Petruška vyfotila typický žlutý školní autobus a kostelík. Pak jsme si prošli město a na závěr jsme skončili v MacDonaldu. Nevím, proč došlo na tak hloupou volbu, ale když Amerika, tak Amerika. Dali jsme si Big Mac a nezbytné hranolky a Sprite. Nevím, co je na Big Macu big, ale daly by se sníst klidně dva a bageta od Subway za stejnou cenu je nejen mnohem větší, ale také neporovnatelně chutnější. Nu co naplat, sami jsme si vybrali. Syntetický hamburger jsme cítili v břiše ještě večer před spaním, takže je jasné, že Mac Donald nikdy více.
Po jídle jsme se vrátili do auta a vyjeli jsme zpět do Maroon Bells k jezeru, na noční parkoviště, kde postávalo pár aut.

3.10., sobota

Ráno před svítáním bylo mírně chladno, takže jsem se přioblékal a dokonce jsem si vzal ponožky. Nemohl jsem nemohl, protože osm nebo devět hodin spánku je prostě moc. Když zazvonil budík, Petra rezolutně prohlásila, že nikam nejde, dokud nenastartuji a nezapnu topení. Učinil jsem tak a mávnul jsem jednou stěrači, protože se mi zdálo, že okna jsou zasněžená. Nic se neudálo. Při bližším ohledání jsem zjistil, že to není sníh zvenku, ale námraza zevnitř.
Dojeli jsme k jezeru a nechali auto na zaplněném parkovišti. Bylo nám vše jasné. U jezera se doslova tísnil dav fotografů. Měl jsem chuť se hned otočit a jet pryč, ale našli jsme si každý své místečko, rozložili náčiní a vyčkávali jsme. Od začátku jsme byli k snímkům skeptičtí, protože většina svítání, která jsme za naši návštěvu Států nafotografovali, nebyla nijak zvláště barevná. Navíc v okolí Aspenu bylo stejně naše vysněné podzimní listí ze stromů už dole.
Paní fotografce vedle mě se udála veselá příhoda - upadl jí filtr na objektiv na zem a po obroučce se skutálel až na břeh a po ledě se kutálel pryč. "Oh, no!", vydechlo asi pět lidí, kteří to sledovali. Filtr se stočil zpátky a pomalu se dokutálel až k majitelčiným nohám, kde se pokojně zastavil a zůstal stát na obroučce. "Wooow", vydechli opět všichni diváci.
Mezi tím Petra konverzovala s nějakým "místním" fotografem. Podiskutovali o technice i o cestování. Když jsem k nim přišel já, zrovna komentovala, že do záběru leze spousta lidí. Chtěl jsem být za vtipného a povídám "ano, spousta lidí v červených bundách" tak, aby to slyšel. Když jsem se otočil zpátky na něj, shledal jsem, že má červenou bundu.
Úplně poslední místo podle plánu byl Crystal Mill. Starý mlýn a také místo spousty výhledů na podzimně zabarvené kopce. Dopoledne jsme se ještě zastavili na pár fotografií u jezírka a já jsem stihl ještě i nedaleko stojící malé sportovní letadlo, které během našeho dalšího focení udělalo frrr a odletělo mezi kopce. Dorazili jsme do Marble, malého horského městečka, kde končila asfaltová cesta. Posledních asi osm kilometrů bylo nejistých - nejspíš neměly být zvládnutelné autem. Přesně jako předešlé ráno - cesta se zhoršovala a zhoršovala, až to vypadalo, že dál už nemůžeme. Dorazili jsme ke značce, na které bylo výslovně uvedeno, že dál smí pouze vozidla s náhonem všech kol. Chvíli jsme se rozhodovali - Petra měla opět svoje nezastavitelné nutkání. Vyjeli jsme dalších sto metrů dál, ale v protisměru se ukázalo auto. Docouvali jsme zpět, počkali jsme, až dorazí a zeptali se na cestu. Pán v autě byl správný horský drsný Američan. Detailně nám cestu popsal a tvářil se optimisticky, že by to asi zkusil, při čemž okukoval naše auto. Nakonec to uzavřel, že jestli je půjčené, určitě by do toho šel. To nás pobavilo a optimisticky naladilo.
Jeli jsme krokem dál a urazili jsme možná další kilometr. Za popisovanou křižovatkou se silnice velmi prudce sklopila dolů, byla uzounká sotva na jedno auto, takže nešlo moc vybírat alternativní cestičky. Sjeli jsme další kousek a za můstkem přes říčku jsme zůstali stát. Rozhodl jsem se, že to je už opravdu velký hazard a i tak bude malý zázrak, jestli se nám zpět podaří kopec vyjet. Nechtělo se mi jít v poledním horku na desetikilometrový výlet s fotobatohem na zádech - byl jsem už psychicky naladěný na odpolední návrat, cestu do Eaglu, kde má Flétna vlastní domek, a kde bývá přes víkendy. Těšil jsem se na shledání, na kulturní sprchu a nocleh a nějaké společenské dění. Petru, která byla vysloveně natěšená na Crystal Mill jsem poslal samotnou, však ona se neztratí a aspoň trochu vybije svoje sportovně turistické pudy.
Trochu jsme si klimbnul při poslechu "mojí" hudby, dopsal jsem cestopisek, vykoupal jsem se u potůčku a pak jsem se vydal také na procházku směr Crystal Mill, jen s foťákem přes rameno, jen tak kousek, naproti drahé polovičce. Míjely mne offroady a čtyřkolky a jejich řidiči se tvářili zděšeně, proč jdu pěšky. Po nějakých dvou kilometrech jsem Petrušku natrefil. Měla v obličeji barvu sladké maliny. Většinu cesty klusala s batohem na zádech a u starého mlýna, hlavního cíle cesty, se kvůli fotografiím brodila jezerem v botách, takže celkově vypadala značně zdevastovaně. Je to ale její styl, tak jsem maminkovsky pokrčil rameny a šli jsme zpět k autu.
Čekala nás zpět až do Marble kamenitá vymletá cesta, která mi vysloveně naháněla hrůzu. Navíc místy do prudkého kopce, kde se dalo čekat, že prostě nevyjedeme. Za důkladné spolupráce a občasného odklizení většího kamene z cesty jsme vyvázli a nástrahy jsme překonali, za což jsem byl opravdu vděčný všem bohům Olympu.
Moje unavená spolujezdkyně zaujala přemýšlecí polohu a zamířili jsme do Eaglu. Eagle je malé městečko asi stodvacet mil západně od Denveru. Flétna tam má spolu s Pavlem domek, kde dříve trvale bydlela, a kde teď tráví víkendy. Dorazili jsme podle navigační esemesky bez problémů kolem páté hodiny večerní až na místo. Cestou jsme si zakázali Subway nebo jiné jídlo, abychom nemuseli neslušně odmítat tiše předpokládanou a vysněnou domácí večeři. Po sprše jsme si dali dva chlebíčky s česnekovou pomazánkou a mrkali jsme na sebe, že bychom jich spořádali ještě osmnáct. Hostitelé se ale tvářili tajemně a kutali něco do velké brambory. Se zájmem jsme na ně hleděli, co je asi cílem hry, ale záhadu jsme nedokázali rozklíčovat. Brambora nakonec definitivně ztratila tvar, Pavel prohlásil, že má divnou slupku a ať Flétna udělá kaši. Později jsme pochopili, že mělo jít o bramboru plněnou (jinou) bramborou. Na talíř jsme dostali chřest, kaši a poté Pavel z balkonu (kde je strategicky lokalizován gril) donesl naprosto neuvěřitelné steaky. Když píši neuvěřitelné, myslím tím neuvěřitelné. Chutí, ba i rozměrem. Zkrátka jsme ládovali jak blázni a i vínečkem jsme připili.
Později večer se Pavel vyslovil, že musí jet zapíjet se známými novorozence, a chceme-li se přidat. Bál jsem se, že budu jediný konzervativně a unaveně proti, ale nakonec se ukázalo, že útlum mají v podstatě všichni, a proto pojede jen Pavel, zatímco my postupně otupíme docela. Flétna nám k tomu pustila v televizi Doktora House, což mě definitivně ukolébalo a po jeho skončení jsme se odebrali do hajan. Měli jsme připravené veliké krásně měkounké letiště a usnuli jsme během čtyř vteřin. Konečně v teple a v posteli.

Fotografie autorů naleznete na: http://www.dangerita.net/ a http://www.jaroslavmencl.cz/

Jaroslav Mencl