Americký cestopis 6

Vloženo dne: 22. 01. 2010

V posledním pokračování cestopisu zavítáme do Eaglu, Avonu a dalších coloradských lyžařských středisek. Velký okruh započatý v Denveru se uzavírá a cesta končí.

4.10., neděle

Ráno jsme dělali dlouho hají. Když jsme se vykolébali do obýváku, Pavel se tvářil, že je po předešlém dni v báječné kondici a připravoval k snídani zapečená vajíčka se sýrem a masem. Skvělý úvod dne. Pak se odebral na fotbal, Flétna vzala pilu a šla rubat dříví k další ze svých haciend a my jsme sladce nic nedělali. Já u internetu a Petra u Kriminálky Las Vegas. Když se Flétna vrátila a našla nás úplně stejně, jak nás před hodinou opustila, navrhla, že si půjde ještě zacvičit. To jsem uvítal, i když Petra už měla zase trochu nutkání vyrazit do terénu.
Odpoledne už jsme ale opravdu vyjeli - do nedalekého Avonu, lyžařského rekreačního centra. Nejprve děvčata naplánovala ukrutný výlet vzhůru rovnou za nosem a záhy jsem litoval, proč já jediný táhnu batoh. Po chvíli se ale ukázalo, že počasí nám tak docela nepřeje a bude lepší zvolit kratší variantu. Šli jsme necelou hodinu do místa, kde se sjíždějí lanovky z několika sjezdovek. Nikde nebyla ani noha, tak jsme si prohlédli sportovní tabuli cti ze starších soutěžnách ročníků, kde jsme našli Flétnu Petru Hrachovou. Udělali jsme několik společných snímků a šli jsme zase zpět, do centra Avonu. Flétna nám dávala ke všem místům výklad. Tady jsem hrávala na flétnu, tady byla se mnou Magda, tahle sjezdovka je vostrá.
Nakonec jsme skončili v pizzerii. Pizza byla výborná, i když trochu nad možnosti našich scvrklých žaludků. Poklábosili jsme, užili jsme si posezení a zvedli jsme se k odchodu. Byla neděle večer a Flétna mířila do Denveru. Asi třikrát nám vysvětlila, že musíme jet za ní a pak nám blikne a odjede, zatímco my najedeme na dálnici v druhém směru. Odkývali jsme jí instrukce, rozloučili se a vyrazili. Příjemné teplo pizzerie a přejedení způsobilo naprostý útlum, takže jsme zapředli hovor a na dálnici jsme najeli samozřejmě špatně. Nu což, museli jsme jet na Denver a na nejbližším sjezdu se otočit.
Když jsme dorazili do Eaglu, vytasili jsme čerstvě přidělaný klíč a ... a nic. Měli jsme půjčené tři různé klíče, takže jsme balancovali před dveřmi s taškami a dalšími věcmi a postupně jsme oba zkoušeli každý klíč minimálně třikrát. Nic. Měli jsme telefon na Pavla, o kterém jsem předpokládal, že je nedaleko a brzy se vrátí, tak jsem zavolal. Pavel se kupodivu chystal teprve na večeři v Denveru, takže jeho dojezd se nezdál v následujících třech hodinách reálný. Ale Flétna prý nechala náhradní klíček u zadního vchodu v lampičce. I nanosili jsme všechny věci zpět do auta a odebrali jsme se k zadnímu vchodu. Nevěřím, že nás někdo ze sousedů nesledoval - otevřených balkonových dveří na nás mířilo více než dost. Snažili jsme se chovat tiše a nenápadně, ale občas nám s rachotem upadl plechový kus lampičky do kamení, čemuž jsme se navíc ještě museli smát, takže nenápadnost se nejspíš nedařila. Čekali jsme, kdy zabliká červeno-modrá policejní blikačka. Zrovna když se zdálo, že lampička je rozebrána skutečně na prvočinitele, volala Flétna, která mezitím dostala zprávu, jak se nám nedaří. Vysvětlil jsem jí, že klíč v lampičce jsme skutečně nenašli. Trvala na svém, že tam být musí. Hle - v malé plechové kopuli na lucerničce ležel klíč! Kam se hrabe Jan Tleskač se svým ježkem i klecí. Klíč byl pro nás v tu chvíli důležitější, než plán létajícího kola.
Jdi zkusit klíč, já složím lampičku, velela Petra. Šel jsem k předním dveřím, leč nedařilo se mi. Ani nechci slyšet, že to nefunguje, pokračovala drahá polovička, když jsem se vrátil. Raději jsem tedy nic neříkal. Odebrali jsme se znovu k předním dveřím (policejní jednotky si mezitím volaly posily a obkličovaly nás; na střeše čekal ostřelovač) a začali zkoušet klíč. Po několika neúspěšných pokusech mě to konečně napadlo - vzal jsem za kliku a dveře se otevřely. Přední síťové dveře. Druhé, hlavní, čekaly na náš klíč. Heuréka!
Večer jsme pokračovali s Kriminálkou Las Vegas a kolem desáté dorazil Pavel a všichni jsme se rozešli do hajan.

5.10., pondělí

Ráno bylo ošklivo, tuze ošklivo. Měli jsme pomalý start a vůbec to nevypadalo, že by se schylovalo k nějaké turistické aktivitě. V průběhu dopoledne jsme dojeli na nákup, kde jsme nechali i pro Flétnu udělat dvě pěkné fotografie z předešlého dne. Na parkovišti sněžilo, což nás jednak po Arizoně a Nevadě šokovalo a jednak nás to utvrdilo v tom, že se zase vrátíme domů. Pavel nevypadal nijak překvapeně. Nebylo mu dobře a ve své ložnici jen telefonoval a telefonoval a nikam do práce nejel. Přeci jen se ale vložil do našeho rozhodování, když jsme po obědě chtěli zvednout kotvy a jet už do Denveru na nákupy. Hanging Lake (Visící jezero) je prý opravdu jen kousek a stojí za to, takže hybaj se tam podívat! Petruška tam taky moc chtěla, takže nebylo zbytí.
Vydali jsme se k jezeru. Že prý Petra tam za čtvrthodinku vyběhne a já bych tam měl do hodiny také dorazit, jak se Pavel vyjádřil. Zvolna mi docházelo, že žádné odpolední nakupování v Denveru se nemůže konat. Cesta k jezeru vede z parkoviště něco přes dva kilometry stále do kopce, takže chvilku přeci jen trvá. Petra bohužel vůbec nestrpěla moje krátké zasnění nad projíždějícím vláčkem a utekla mi, takže náš krásný společný výlet k jezeru mě docela otrávil. Nakonec jsem ale do cíle zcela upocen také dodupal, krátce a jadrně jsme se pohádali a bylo zase dobře. Shodli jsme se, že jezero je krásné a také jsme se shodli, že jsme zpocení a ve větru je nám pěkná zima. Navzdory předpokladům se naše fotografování stejně protáhlo na dobrou hodinu. Nahoře nad jezerem je ještě další vodopád, který vyvěrá přímo ze skály. Cestu nám doporučil jeden starý pán, když nás viděl se stativy pobíhat kolem.
Jezero i vodopády byly krásné, ale zcela rovnocenně mě zaujala trojice lidí, kterou jsme míjeli cestou nahoru i zpět. Dohromady museli mít přes půl tuny a byl jsem skutečně v šoku, že se odhodlali vylézt tak vysoko. Byli mladí, to je pravda, ale s váhou zcela jistě nepřeháním, takže jsem musel smeknout.
Na zpáteční cestě mě přeci jen zavolaly dálky a musel jsem počkat na projíždějící vláček, abych udělal fotografii z jiného soudku. Petra mezitím dorazila do auta, kde našla na zadní sedačce rozlitý tvarohový sýr. Interiér našeho vozu tím utržil další ránu.
Vydali jsme se do Denveru, což podle navigace, kterou nám půjčil Pavel, mělo trvat necelé tři hodiny. Zastavili jsme se ještě v Eaglu, protože jsme dobře věděli o Subway na tamním dálničním sjezdu. Objednávání nám šlo už opravdu hladce. Od devítizrnné veky až po dresink. Zato další cesta tak hladká nebyla.
Od Eaglu řídila Petra a já jsem chtěl smolit cestopis. Rychle se stmívalo a z nebe začínalo něco padat. Nebylo úplně jasné, jaké má to něco skupenství, ale jak jsme přijížděli do hor, byly okolní kopce bílé, takže jsme tomu říkali sníh. Chumelilo hustě přímo proti nám, takže se nedalo jet rychle. Doprava se zpomalovala a navíc byla brzy úplná tma. Začali jsme potkávat stojící náklaďáky a kluzký namrzající povrch silnice nevěstil nic dobrého. Začali jsme opět vymýšlet krizové scénáře. Potkávali jsme pluhy, policejní auta, moc jsme netrefovali dálniční pruhy a občas jsme se nechtíc dostávali na sjezdy, z nichž jsme se museli včas vrátit do normálních jízdních pruhů. Překládali jsme si dopravní značení - povinné řetězy pro vozidla s poháněnou jednou nápravou a podobně. Cesta do Denveru se protáhla. Míjeli jsme také odbočku k hrobu Buffalo Billa.
Přijeli jsme někdy po deváté večer, zralí do postele. Flétna zrovna přicházela na parkoviště - že jede vybrat pro maminku notebook. Inu jiný kraj, jiný mrav, po deváté večer jsem ještě notebook kupovat nejel, ale nabídl jsem svoji pomoc. Petra zůstala a já jsem s druhou Petrou vyrazil do víru velkoměsta. Ve Wallmartu Flétna ztropila veselou příhodu. V oddělení elektroniky jsme se nějak špatně orientovali a notebooky jsme nemohli najít. Přecházeli jsme mezi regály a marně jsme tápali. Pak jsme už jen vyhlíželi nějaké zaměstnance obchodu. Flétna je žena činu, tak přiskočila k jednomu z pultů a zvedla telefon, že se někoho snad dovolá. Asi po dvou větách jí došlo, že mluví do rozhlasu na celý supermarket, tak hbitě telefon zahodila, uskočila a dělala, že za nic nemůže. Notebooky jsme nakonec našli, ale nevybrali jsme. Místo toho jsme koupili housky a džus a jeli jsme do Circuit City. To mělo zavřeno, což Flétnu náramně rozhněvalo: "jak můžou zavírat v devět, kdy má jít pracující člověk nakupovat?".
S nepořízenou jsme dorazili domů, kde jsme aspoň Flétně předali fotografie, které udělaly radost.

6.10., úterý

Úterý jsme měli vyhrazené pro nákupy a skoro jsem se obával, že to nemůžeme stihnout. Našel jsem si šest obchodů s fotografickou technikou, Petra zase nějaké sportovní a zcela jistě jsme také chtěli vybírat oblečení a outdoorové vybavení. Všechny adresy jsme nasypali do navigace, vyrazili jsme k té nejbližší a postupně jsme odškrtávali.
Začali jsme v Camera Traders, příjemném obchodu na předměstí, kde měli všechno včetně staré velkoformátové a středoformátové techniky. Asi bych se tam dokázal přehrabovat dlouho a nejspíš bych si i něco vybral, ale takhle by to nešlo, říkal jsem si. Pokračovali jsme přes Wolf's Camera, Mike's Camera a tak dále. Všude jsme si při parkování dávali pozor, abychom nezůstali někde, kde se stát nesmí. Cestou jsme nějak pomotali plán a dostali jsme se do sportu, kde Petra nadšeně zkoušela boty. Proč si to zapírat - má na ně poněkud úchylku. Pamatuje si, kdo kde kdy měl na sobě jaké boty a značku bot je schopna rozeznat i z okénka auta při stotřicetikilometrové rychlosti. Byla především nadšená z toho, že boty stojí asi polovinu, než by stály u nás. Rozumně si ale řekla, že přeci nemůže vzít první, které jí padnou pod ruku, takže jsme jeli dál.
Dalším bodem zájmu byl Ross. Oblečení se tam dá koupit velmi levně, boty, když se vyberou, tak také. Navíc jsme měli záměr nakoupit tam kufr, abychom se na cestu domů vůbec pobrali. Problém Rosse je, že je v úplném centru Denveru, takže jsme se k němu obtížně dostávali. Nakonec jsme našli parkoviště u fastfoodu a prádelny, nikde žádná cedule o neparkování, tak jsme vyskákali a jupí do nákupního mumraje. U Rosse to vypadalo na rozdíl od naší první návštěvy jako po výbuchu. Zřejmě jsme minuli nějakou cenovou akci, nebo tak něco. Trička a boty se válely zpřeházené po zemi, no koukali jsme jak blázni. Petra si přeci jen vybrala botičky a byla spokojená. Já jsem na sebe nic zajímavého nenašel, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme někam naobědvat a pak se vrátíme pro kufr a do auta. Štěstí nám přálo a narazili jsme na Subway. Bageta byla opět výborná, ale tentokráte jsme narazili asi na nejméně příjemnou obsluhu. Klíč od toalety nám rozhodně nechtěli půjčit ještě před nákupem, že to prý říká každý, že pak nakoupí. Tak jsme, zoufalí potřebou, přešlapovali ve frontě a koupili si bagety. Nemá cenu vysvětlovat, že v takovém stavu by se mi nechtělo do sebe ládovat bagetu. Proto jsme si je nechali na pultu, čemuž se prodavačky dost divily. Nevím, asi jsme si je měli vzít s sebou na záchod.
Ze Subway jsme se vrátili do Rosse vybrat kufr. Měli jich dost a Petru nebavilo vybírat. Až mě překvapilo, jak jsem byl nerozhodný a pořád dokola jsem zkoušel. Tenhle nemá 4 kolečka, tenhle nemá venkovní kapsy, jiný je fórově proveden a další je vyveden v ohavných barvách. Vybírali jsme dlouho, ale nakonec nám pomohlo, že jeden z kufrů se jmenoval Praha. Takové znamení se prostě neodmítá.
Vybaveni kufrem, vydali jsme se k autu. Čím více jsme se k autu přibližovali, tím víc se mě zmocňovala obava, že by s ním mohl být nějaký problém. Když jsme se dostali až na místo, viděli jsme, že problém s ním opravdu je, protože na parkovišti vůbec není. Polil nás studený pot. Zanaříkali jsme si a objevili jsme velikou ceduli o tom, že před prádelnou smí parkovat jen vozy zákazníků prádelny. Cedule byla předtím schovaná za velkou dodávkou, ale neznalost samozřejmě neomlouvá.
Zoufal jsem si, kolik asi tak může v centru amerického velkoměsta stát odtah. Při představě, že sám telefonuji na číslo uvedené na ceduli, mě jímala hrůza. Jednak provolám spoustu peněz a jednak nebudu polovině instrukcí rozumět a vůbec bych se byl raději chytil máminy sukně. Volat Flétně se mi chtělo snad ještě méně, protože večer před tím mi líčila neúnosný tlak v práci, nedostatek času a navíc za pár dní odlet na školení do Washingtonu, do kterého musí stihnout spoustu věcí. Zkrátka bych se raději neviděl. Nakonec jsme přeci jen zavolali Flétně, abychom se aspoň poradili. Flétna byla sice tak stručná, že jsem se propadal do země ještě víc, ale nakonec všechno zjistila a vzhledem k tomu, že bychom museli jet pro auto kamsi na okraj města taxíkem a každou další hodinou naskakovaly poplatky, přijela pro nás sama. Obětavost sama.
Škoda mluvit, po několika dalších telefonátech, kde vlastně opravdu ona odtahová služba sídlí jsme se dostali do úplného industriálního okraje Denveru, kde jsme byli jediní běloši v širokém okolí. Před námi bloudil taxík, na jehož adresu jsme nejprve vtipkovali, ale posléze vyšlo najevo, že veze podobné nešťastníky, jako jsme my. Dostali jsme se na vrakoviště, které se táhlo kamsi do nedohledna. Tady jsme měli najít odtahovou službu a především naše auto. Zatímco Petry vypadaly spíše naštvaně, já jsem si připadal jako Šafářův dvoreček.
Po chvíli hledání jsme skutečně narazili na lidi, kteří se tvářili, že o našem autě vědí. Malý brýlatý černoch, který vypadal spokojeně, nám vysvětlil co máme dělat. Žádná sleva pro nebohé cizince samozřejmě neexistovala. Flétna, v lodičkách na jehlových podpatcích a v kostýmku, stála v blátě vrakoviště a tvářila se rozezleně. Nechala si zavolat šéfa služby, což bylo zřejmě ještě větší zoufalství, než mluvit se spokojeným černochem. Šéf byl totiž nespokojený černoch a netvářil se vůbec přívětivě. Pointou celé diskuze bylo, že musíme zaplatit v hotovosti, kterou jsme samozřejmě nikdo neměli (včetně druhého mladého páru, který přivezl taxík). Flétna s nimi mluvila sice zostra, jak si to představují, leč bohužel jsem měl pocit, že to pitomou situaci nemůže vůbec nijak změnit. Celá akce uprostřed vrakoviště vypadala spíše jako malé divadlo, kdy si dva kamarádi z předměstí dohodnou, že budou dělat odtahovku a jsou jim úplně jedno jak zákony, tak zákazníci a jejich práva a potřeby.
Nic jsme nevyhádali (přiznám se, že jsem chtěl co nejmíň problémů a stál jsem jak myška v rohu, zatímco Petra nesmyslně česky opakovala, že to jsou dementi a Flétna se snažila jim vysvětlit, že tohle snad nemohou myslet vážně). Museli jsme se vydat do bankomatu pro hotovost. Bankomat jsme samozřejmě podle instrukci nemohli najít, takže jsme dojeli málem zpátky do centra Denveru. Jela s námi i slečna hledající druhé auto, protože taxík mezitím poslali zpět. Nakonec, po několika kilometrech tápání, jsme skutečně našli obchůdek a v něm bankomat. Všechno trvalo neuvěřitelně dlouho a zdržovalo Flétnu. Připadal jsem si jako v Čechovově povídce o úředníkovi, který v divadle kýchl za krk nějakému pohlavárovi a tak dlouho se mu omlouval, až zemřel studem. Fronta k bankomatu nás také zdržela - snad deset minut. Nakonec jsem z něj ale vyrazil požadovaný obnos a vyjeli jsme zpět k vrakovišti. Našli jsme ho, našli jsme i naše auto, kterému nikdo nijak neublížil, zaplatili jsme částku odpovídající našim čtyřem tisícům, rozloučili jsme se s Flétnou a znechuceně a vyčerpaně jsme se vydali zpět do centra Denveru.
Nevím, kde se ve mně ještě vzala ta energie, ale místo domova jsem do navigace naťukal obchod REI, protože Petra ještě chtěla koupit boty. Nic naplat, odtah neodtah, nakupování ve Státech je výhodné, takže pojďme na to! Petra si našla spoustu pěkných oblečků ve slevách, a já nic. Navíc mají Američani nejmenší velikost XXL a tričko velikosti pytle pro šest osob mi prostě dobře nepadne. Nakoupili jsme dvě bundy, rukavice, čepici a na závěr si Petra rezervovala krásné celokožené pohorky do jizerského sněhu, až bude po nocích lovit sovy.
Když jsme se vrátili za tmy domů, moc energie nám nezbývalo a šli jsme brzy spát. Smutné na tom bylo, že Flétna musela dohnat zmeškané odpoledne v práci a přijela někdy o půlnoci, kdy jsme měli už aspoň dvě hodinky odespáno.

7.10., středa

Ráno jsme se povalovali až do dopoledních hodin, zatímco chudák Flétna odjela nejen že brzy ráno, ale navíc ještě k zubaři na nepěkný zákrok. Dali jsme si hlavní úkol dne - umýt auto, abychom zjistili, jak vůbec pod nánosy prachu vypadá, jaké utrpělo škody a jak ho budeme ošetřovat dál. Od Flétny jsme věděli, že myčka je kousek od jejího bydliště, tak jsme tam zajeli. Nejprve jsme důkladně vyluxovali interiér a pak jsme se potýkali s obsluhou (myčka je totiž samoobslužná). Nakonec jsme si vymysleli, jaké programy chceme a začali jsme vhazovat čtvrťáky a závodně umývat auto. Snaha byla korunována úspěchem a KIA (ne)skutečně prokoukla. Vyšly najevo samozřejmě také četné šrámy, které během měsíčního soužití s námi utrpěla (však i my jsme utrpěli), takže jsme propadali panice, co s tím budeme dělat. Americký anděl strážný, Flétna, nám ale večer jistě poradí.
Odpoledne jsme se vydali znovu do REI, protože Petřiny boty byly vybrány a basta. Jeli jsme a jeli a vůbec nic jsme nepoznávali. "Hele, tady u toho obchodu jsme byli včera", povídám spolujezdkyni, když se ukázalo, že navigace nás dovedla právě sem. Chvíli jsme tápali, co se stalo, ale nakonec jsme záhadu vyřešili - vydali jsme se s novou, konečně vlastní navigací (která nám mezitím přišla poštou) a já jsem do ní špatně opsal z Petřiných poznámek adresu obchodu. Chvíli jsme přemítali (za zmateného pojíždění houstnoucím provozem), jak se dostaneme do REI, ale nakonec jsme vtipně v peněžence nalezli z REI účtenku, na které byla adresa. Jak jsme bystří!
V REI jsme zakoupili zvolené kožené boty, nicméně přeci jen Petra ještě přehodnotila velikost. Je s nimi velmi spokojená, takže nákup se zdařil. Blížil se podvečer a my jsme měli poslední úkol - nakoupit nějaké jídlo a večer doma pro Flétnu konečně uvařit a pohostit ji a trochu jí tím oplatit péči, kterou nám věnovala v předcházejících dnech. Čili jsme se vydali do Walmartu, kam jinam. Z našeho nevelkého výběru zvládnutých receptů jsme zvolili kuřecí směs na kari s ananasem, jablky a smetanovou omáčkou. To všechno se nám podařilo koupit, jen s kari byl problém. Překvapivě jsme ani jeden nevěděli, jak se anglicky řekne kari a žádná z kořenek v obchodě vysloveně kari nepřipomínala. Nakonec jsme pod tlakem okolností (kuře na kari nemůže být bez kari) zvolili jednu z lahviček, ve které byl žlutohnědý prášek a na etiketě bylo cosi o indických pokrmech. Potravinový nákup jsme doplnili kytičkou a těšili jsme se domů.
Doma jsme se hned dali do příprav jídla a těšili se na Flétnu. Vše klapalo podle plánu, jen kari nakonec vůbec nebylo kari. Nedalo se nic dělat, k jídlu jsme připravili něco opravdu zvláštního, ale jíst to šlo a dokonce jsme si to všichni pochválili. Samozřejmě jsme se Flétny vyptávali na zubaře, tváříce se přitom pokud možno soucitně, leč ukázalo se, že Flétna si spletla den a žádný zubař se nekonal. Večer měl jiskru, popíjeli jsme zmatený výběr alkoholických nápojů, Flétna instalovala notebook pro rodiče, do toho jsem já trápil elektrické kytarové efekty a ve finále bodovala D.J. Petrýsek, když začala na internetu vyzobávat songy osmdesátých let, jako třeba Duhová víla, Holky z naší školky, Sanitka a podobně. Flétna z toho byla u vytržení, snažila se rozpomenout se na některá zapomenutá jména tehdejších českých star a bylo nám výborně. Večer se protáhnul a ke konci nám Flétna míchala jakýsi sladký likér, jemuž přičítám svůj zoufalý stav příští den. Po jedné hodině jsme šli spát, notně znaveni okolnostmi.

8.10., čtvrtek

Ráno jsem dělal hají, hají, hají. Petra byla opět nastartovaná někde něco podniknout, někam vyrazit, ale mně bylo do ouvej. Pozřel jsem tedy zlatý český nurofen a pustili jsme si na notebooku Akci Kulový blesk: "Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli máte sklep. Máte sklep?"
Ani po dalším odpočinku u filmu mi nebylo lépe, tak jsem zůstal v posteli a Petra vyrazila obíhat jezero. Ve skutečnosti jsem ihned po jejím odchodu vylezl a znovu jsem trápil kytaru a všechny krabičky okolo ní. Odpoledne jsme připravili dvě fotografie pro tisk a vydali jsme se do ulic, nechat je pro Flétnu zvětšit. Mysleli jsme si, jak je to snadný cíl, ale opak byl pravdou - stále jsme nebyli úspěšní s nalezením labu, ačkoli jsme měli v navigaci uložené nějaké adresy. Poprchávalo, připozdívalo se a my jsme stále nebyli úspěšní. Flétna večer odlétala do Washingtonu na pracovní školení, takže to byl poslední večer, kdy jsme se měli potkat, byť jen na krátko.
Nakonec jsme skutečně dojeli do nějakého labu, odkud se zdálo, že si odvezeme kýžené fotografie, ale ouha. Přesně jako v Eaglu jsme zasedli k automatické mašince, vložili jsme paměťové médium s fotografiemi, navolili jsme rozměry a vše potřebné a vyjela nám účtenka. S tou jsme radostně přišli k pultu, zaplatili jsme a já jsem se jen pro pořádek zeptal, kdy budou hotové fotografie. Zřejmě jsem příliš zhýčkaný rychlými laby, rychlými tiskárnami, rychlým internetem a já nevím čím ještě, ale už jsem dávno zapomněl, že za mého dětství se na vyvolání filmu čekalo po prázdninách klidně tři týdny. Abych to nenatahoval - pán prohlásil, že fotografie budou hotové druhý den ráno. Zalapali jsme po dechu a ujistili se, že dobře slyšíme. Nu, bylo to tak. Co s tím? Nic, Flétna prostě fotografie před odjezdem už nedostane.
Jeli jsme zklamaně domů, kde jsme se alespoň trochu realizovali při přípravě večeře na téma "co skrývá vaše lednička". Flétna ji ocenila, i když bytem doslova prolétla. Za chvilku měla sbaleno, sbalila i domeček pro kočičku Maggie, shltnula večeři a pak už si jen dlouze vybírala, které má vzít boty. Pak ještě podle předpovědi několikrát změnila oděv a za stálého opakování, že určitě něco nemá, jsme ji doprovodili k autu. Zamáčkli jsme slzu a rozloučili jsme se.
Večer jsme si pustili dva díly Dempsey and Makepeace, které má Flétna na DVD z Čech od maminky a odporoučeli jsme se do hajan.

9.10., pátek

V pátek jsme se vydali pro fotografie do Wolf Camera, které určitě už musely být hotové. Vyzvedli jsme je a také jsme koupili v použitých knihách publikaci o amerických ptáčcích pro naši ornitoložku. Pak jsme se ještě jednou zastavili v oblíbeném obchůdku Camera Trader, kde jsme si dobře popovídali a za koupi jsme dostali sadu šroubováčků. Cestou zpět jsme se opět stavili ve Walmartu a vrátili jsme se domů, kde jsme měli velký úkol - připravit auto k vrácení do půjčovny. Bylo víceméně uklizené, ale Flétna nám půjčila nějaké kouzelné šmudlátko, které prý odstraní škrábance. Ještě jednou jsme se tedy opláchli v myčce a jali jsme se šmudlat. Pravdou je, že škrábance se zlepšily (hlavně ten, co byl od předního blatníku přes celý bok až k blatníku zadnímu), ale také je pravdou, že byly stále vidět. Věnovali jsme usilovnému šmudlání dopravního prostředku asi hodinu a jsem si jist, že nejeden zákazník půjčovny automobilů by se nám vysmál, ale naše KIA byla zbrusu nová, tak jsme se báli, co všechno nás může při vrácení poškrábaného vozítka potkat. Za to, kolik jsme věnovali péče autu, jsme se odvezli podle navigace do nejbližší Subway, která nebyla vůbec daleko. Až jsme se styděli - šlo by tam dojít pěšky. Postupně jsme se zbavovali hotovosti, aby nám peníze vyšly beze zbytků. Dali jsme si oblíbené bagety, přičemž Petra zaexperimentovala s tuňákovou verzí a já jsem zůstal u kuřecí klasiky. Pán u pokladny, když jsem mu nabízel hrst drobáků, si vybral jednu minci, která se mu líbila, protože nebyla americká. A přestože jsme neměli dost amerických drobáčků, byl spokojený, protože dostal nejspíš královnu Alžbětu.
Bageta nás natolik zmohla, že jsme si museli na chvíli klimbnout na posteli. Postel měla mimochodem hnědou přikrývku, ze které pouštěly takzvané fufníky. Prakticky celý poslední týden jsme si stěžovali, že máme trička plná Flétniných fufníků a dovezli jsme si je i do Liberce. Petruška si prohlížela naše webové galerie z dovolených a snila (nejspíš kam pojedeme příště), zatímco já jsem intenzivně přemýšlel. Pak jsme se zmobilizovali a Petra šla běhat, zatímco já jsem chvíli datloval cestopis a pak jsem si hrál s novou navigací a snažil jsem se do ní nahrát spoustu zajímavých věcí. Třeba aby naše auto ukazovala jako auto s pejskem, který kouká z okénka.
Poslední den jsme měli ještě pořád nákupní roupy, a protože Circuit City, velký obchod s elektronikou, byl zavřen, vyzkoušeli jsme Best Buy. Nakonec se ale žádné velké nákupy nekonaly a přesunuli jsme se úplně a naprosto naposledy do Walmartu, kde jsme vybrali drobné dárečky pro zaoceánské rodiče. Večer jsme si rozpekli housky se sýrem a já jsem se věnoval pakování zavazadel a Petra bez skrupulí usnula. Úplně na závěr dne jsem ještě popojel s cestopisem.

10.10., sobota

V sobotu už jsme si nemohli ani nechtěli nijak zvlášť vyskakovat. Prostě jsme se dobalili a douklidili. Venku se držel sníh a bylo sedm stupňů pod nulou. Před polednem jsme se vydali do půjčovny Hertz, kde jsme měli vrátit auto. Půjčovnu jsme našli bez problémů, pana Alexe, se kterým nám Flétna dohodla nějaké mírně nadstandardní služby, jsme našli také. Zkontroloval stav tachometru a stav nádrže a bez dalších zbytečných formalit nás odvezl kilometr nebo dva na autobusové nádraží a ještě se nám zeptal na spoj. Vyložili jsme dvě velké tašky, jeden ještě větší kufr, dva fotobatohy a šli jsme do čekárny.Tím nám spadl kámen ze srdce - auto bylo vyřízeno. Autobus je zřejmě pro Američany doprava nižších sociálních vrstev, takže jsme zde viděli "divné" lidi a byli jsme rádi, že autobus na letiště nám měl přijet už za patnáct minut. Moc jsme se tedy nezdrželi. Když dorazil, vystoupila z něj paní řidička a sama nám chtěla naložit naše těžké tašky. Hanba by mě fackovala, tak jsem je naložil, koupili jsme si jízdenky a usadili jsme se. Za necelou hodinu jsme už byli na letišti a v labyrintu různých chodeb jsme hledali, kam vlastně máme jít a co tam máme dělat. Po chvíli tápání jsme skutečně našli check-in, tak jsme se na radu místního zaměstnance, který všechno organizoval, zařadili a vyčkávali jsme. Postupně jsme měli ale stále více pocit, že jsme někde, kde nemáme být. Ano, byli jsme u společnosti Frontier, ale hledali jsme American Airlines. Stejný pracovník nám poradil, kam se přemístit, což jsme udělali.
U American Airlines jsme shledali, že limit pro podpalubní zavazadla je 23 kg. Říkal jsem si, že tolik ani jedno naše zavazadlo dozajista nemá, ale přeci jsem se vypravil ke zkušební váze. Ukázalo se, že opak je pravdou a musíme přerovnávat. Nakonec jsem trojici našich zavazadel přeskládali do krásných 20+20+18 a odebrali jsme se k check-inu. Měli jsme fůru času a paní za přepážkou se nás zeptala, jestli místo v pět nechceme letět už ve tři. To nám hrálo do noty, takže jsme kývli a zakrátko jsme už procházeli kontrolním rentgenem a ukazovali jsme letenky a pasy. Průběžně jsme telefonem informovali rodiče, protože nervozita (i na naší straně) samozřejmě stoupala. Tatínek mi dokonce odepsal, ať klidně píšu, že nechá telefon přes noc zapnutý.
Letadlo mělo mírné zpoždění, ale to nám naštěstí nijak nekomplikovalo plány. Když jsme stanuli na palubě, museli jsme se nějak vypořádat s dosti rozměrným Petřiným fotobatohem, který byl obohacen nejen o novou fotografickou techniku, ale také o notebook, který jsme vezli pro Flétniny rodiče. Ujišťoval jsem Petru, že batoh bude na zemi pod sedačkou před námi, ale nějak se ho tam nedařilo vměstnat. Letuška, příjemná paní ve středních letech, se tvářila, že batoh by asi přeci jen neměl být na zemi, pokud se nevejde úplně pod sedadlo. Snažili jsme se jí vysvětlit situaci a patřičně nadhodnotit obsah batohu. Letuška byla ale vtipná, ale důsledná pracovnice aerolinek a řekla mi, ať přeci jen s batohem něco udělám. Všichni byli už usazení a zticha, takže moji batohovou akci sledovali s patřičným zájmem. Vysoukal jsem se do uličky a pokusil jsem se batoh vměstnat do přihrádky nad sedadly. Tak, jako v pohádce táhnou, potahují, ale vytáhnout nemohou, já jsem tlačil, potlačoval, ale zatlačit nemohl. Letuška (a ostatní diváci) stále koukala, o co se snažím, a utrousila něco jako "není stlačovací, co?". Utrousil jsem na obranu, že to já nic, to je Petry batoh, na což chápavě reagovala slovy "typická ženská". Nakonec jsme z batohu něco vypreparovali a podařilo se nám ho nacpat pod sedadlo, ale myslím, že své nejbližší okolí jsme pobavili (ne, že bych o to stál). Příhoda však měla ještě pokračování - letuška k nám po chvíli přistoupila a pravila "mluvíte francouzsky?". "Ne, to měla být angličtina", pokusil jsem se o vtip. Ten se zřejmě podařil, protože se mu zasmáli i ostatní cestující. Letušce jsme vysvětlili, že mluvíme česky a byli jsme rádi, že konečně sedíme a můžeme vyrazit.
Brzy, po necelých dvou hodinách, jsme se přiblížili Dallasu. Venku to nejspíš pořádně foukalo a ještě pár metrů nad zemí letadlo poskakovalo ze strany na stranu. Překvapovalo mě, že jsou všichni tak v klidu a měl jsem pocit, že to s námi praští o zem, škrtneme o něco křídlem, nebo něco podobně nepěkného. Petře zářila očička, že se děje něco dobrodružného (na což jsem v podobných situacích alergický). Světe div se, přistání bylo jako do peřinek, klobouk dolů. Za chvíli jsme už jeli vláčkem na zaoceánský terminál. Příjemné bylo, že o zavazadla jsme se nemuseli starat po celou dobu letu, tedy až do Prahy. Přesto, že jsme přiletěli letadlem, které mělo mít dvouhodinový náskok, než jsme se dostali k potřebným východům, zbývala nám do odletu slabá hodinka. Měli jsme posledních asi osm dolarů a také hlad (ano, skutečně jsem zapomněl vzít na palubu sušené maso a čokoládu od Flétny), takže jsme skočili do nejbližšího fastfoodu a dali jsme si docela příjemné mexické občerstvení.
Byl večer, devět hodin texaského času. Z jednoho břehu Atlantiku jsme potřebovali na druhý a skutečně, odletěli jsme na čas. Z ne úplně pochopitelných důvodů jsme byli přesazeni do předposlední řady letadla a na trojici sedadel s námi seděl podezřelý mladík. Těžko říct, jestli byl neurotický, nebo se chystal spáchat atentát, nebo se prostě jen bál. Když pak byla příležitost a volná místa, přesídlil o řadu dopředu, čímž nám i sobě dopřál více pohodlí. Brzy se setmělo a dostali jsme večeři. Abych si naposledy užil autentičtější Ameriku, dal jsem si hovězí maso místo kuřecího, i když to jinak není moje obvyklá volba. Nasoukali jsme do sebe ještě salát a zákusek a když letuška roznášela pití asi ve třetí vlně, zeptal jsem se na víno. Pamatoval jsem si, jak příjemné bylo při krétském letu a sliboval jsem si, že to bude dobrý šláftruňk. Letuška odsouhlasila bílé víno, tak jsem si zamnul ruce a těšil se na osvěžující doušek. Jenže ouha, "šest dolarů", pravila letuška, když nám předala dvě malé lahvičky. Americkou hotovost jsem už neměl, tak jsem začal lovit kartu (stále pěji chvalozpěvy na tento vynález). Pak mě ale napadlo, že letíme do Británie a mám s sebou nějaké zbývající libry. Je možné platit librami? Vyzvídal jsem na personálu. Byl jsem ujištěn, že ano, a že cena je osm liber. Chvíli jsem byl úplně zmaten, jak může šest dolarů odpovídat osmi librám, ale ukázalo se, že šest dolarů stojí jedno víno, zatímco osm liber je za obě. V duchu jsem se přeci jen nějak dopočítal, že liber mám asi sedm, takže jsem nasadil co nejomluvnější pohled a přeci jen vytáhl platební kartu. Petra se raději tvářila, že ke mně nepatří, ale dvojku vína si dala s chutí. Uvelebili jsme se na sedadlech, přikryli se dekami a pustili jsme si z počítače Nejistou sezónu. Byl před námi dlouhý let a nevypadalo to, že se nám podaří usnout. Petra mi chvíli ležela na klíně, pak se snažila všelijak přerovnávat na sedačkách, ale moc jí to nešlo. Já jsem zcela nesmyslně sledoval na monitorech film ve španělském znění a kolem druhé hodiny noční jsem se také snažil usnout. Naprosto bez výsledku - sedadla v letadle téměř nešla sklopit a každou chvíli jsem musel měnit polohu.
Ráno konečně přišla snídaně jako vysvobození a nastavili jsme si Londýnský čas. Teplý loupák byl mastný jako blázen, ale dobrý. Nebylo mi jasné, jak si na něj ještě někdo může mazat máslo. Džusík a jogurt, no, ještě bych něco pojedl, protože vše bylo v miniaturních porcích. Poslední hodinu jsem úpěnlivě sledoval obrazovky, na kterých se stále dokola měnily informace o výšce, rychlosti, vzdálenosti, času, a tak dále. Pak už jsme opravdu přistáli v Londýně a já jsem měl pocit, že kdyby něco, tak snad už domů dojedu autobusem.
V Londýně bylo poledne a my jsme se opět museli přesunout na jiný terminál. Tentokrát autobusem. Heathrow je velké letiště, jedno z největších na světě. S tím souvisí i fakt, že se tu potkávají všelijací lidé. Některých jsme se i báli. Aby nám třeba za krk nehodili bombu, nebo aspoň kečup ze sendviče. Za poslední libry jsme koupili něco k snědku a láhev vody a vyčkávali jsme. Času bylo dost a ještě se k tomu připočetlo zpoždění.
Nemohu vynechat zmínku o cedulích Priority Access. Všude u všech přepážek mohli jít ti vyvolení, kteří si koupili "přednostní odbavení" jako první. Veškerá výhoda ale končila u další přepážky, kde stejně museli čekat a zpravidla si tam ani nemohli sednout. Celý nabubřelý Priority Access potom pro nás vypadal tak, že zámožný důchodce se nechal odbavit, lišácky při tom mrkal na své chudší kolegy, a potom stál za skleněnou stěnou sám, nemaje si s kým popovídat a bez možnosti posadit se. Inu, nekupte to za ty prachy.
V letadle do Prahy jsme vzpomínali na českou kuchyni a snili jsme o tom, co nám asi maminky navaří. Po necelých dvou hodinách jsme s mírným zpožděním dosedli v pražské Ruzyni a hned jsem zvedl telefon na maminku, aby bylo jasné, že z letadel jsme vyvázli živí a zdraví. Méně radostné bylo vyzvedávání zavazadel, kdy jsme čekali a čekali, ale třetí (mojí) tašky jsme se nedočkali. V duchu jsme přepočítávali její hodnotu a vycházelo nám, že v ní jsou jednak drahé bundy, jednak veškerá kabeláž ke všem elektronickým serepetičkám, co jsme jich s sebou měli. Další velkou ránou válečným štváčům byly kartáčky na zuby. Všechen ostatní obsah tašky bylo moje oblečení, které stejně více či méně potřebuje obměnu. Vydali jsme se k reklamačnímu okénku. Paní nám vysvětlila co a jak. Že prý je pravděpodobné, že naše zavazadlo skutečně patří mezi evidované tři ztracené a nejspíš dorazí z Londýna příštím letem a řidič nám je doveze až domů. To znělo slibně, ale přesto jsem zavolal do pojišťovny, protože naše pojistka se měla vztahovat i na zpoždění zavazadel. Všechno vypadalo slibně, až na jeden detail: zpáteční letenku jsme si kupovali na 10.10., ale nedošlo nám, že přiletíme 11.10., čili pojistka už tou dobou nebude platná. Nic naplat, za chyby se platí.
Autobusem a metrem jsme se v pozdních večerních hodinách vydali na Skalku k rodičům. Cestou jsme viděli Favorita zapíchnutého ve svodidlech, čili bylo jasné, že jsme opravdu doma v Česku. Maminka nás samozřejmě čekala, ale přesto byla v takovém šoku, že se jí prakticky nedařilo nám otevřít dveře. Po uvítacím ceremoniálu přes sklo jsme se ale domů skutečně dostali. Povídali jsme, co všechno jsme viděli a hrnuli jsme do sebe maminčiny dobroty. Nakonec proběhli sprchou a uložili se do českých peřin.
Aklimatizace nám nějaký ten den trvala, ale postupně jsme se vrátili do normálu. Tašku nám z letiště druhý den po poledni opravdu dovezli, takže nakonec se se zavazadly žádná velká tragédie nekonala. Za ten měsíc ve Spojených státech amerických jsme leccos viděli. Něco se nám líbilo moc, něco méně, zažili jsme stresy i lážo plážo, viděli jsme kudlanku i bizona, kaňon i tří nebo čtyřtisícovky. Zažili jsme atmosféru mrtvých vesniček i Las Vegas, užili jsme si čtyřicetistupňové vedro v Death Valley i mínus sedm v Coloradu, vítr, který láme stromy, mrtvolné vedro i sněhovou vánici. Koupili jsme si vodu, která byla dražší, než tričko, měli jsme suchou mexickou placku i šťavnatý steak. Něco jsme ušli pěšky, ale také jsme přejeli půlku amerického kontinentu autem. Nasbírali jsme spoustu zážitků a otevírali pusu u neuvěřitelných přírodních scenérií, ale taky už jsme měli všeho dost a stýskalo se nám po domově. Oba jsme moc rádi, že se nám podařilo od začátku do konce úspěšně zvládnout takové velké sousto. Myslím, že nám to umožnilo pohlédnout na některé věci trochu z výšky, s odstupem a posílilo to nejen náš vztah, ale také úctu k "našim malým českým věcem", což je nejen Říp a Karlův most, ale hlavně lidé a jejich povahy a vztahy. Těším se na další cestu. Možná to bude moje zamilovaná Ukrajina, třeba to bude Bajkal, nebo Austrálie, nebo Hejnice. Kdo ví.

Fotografie autorů a plné znění cestopisu naleznete na: